Původně jsem neměl v plánu psát na nový Shutter recenzi, ale totéž jsem si
předtím řekl i o návštěvě kina. Nakonec jsem na něj zašel, ne kvůli tomu,
abych se přesvědčil, že je horší než thajský originál, ale proto, že nic
jiného nedávali. Clona je remake, který se nevymyká zavedenému hollywoodskému
standardu. Většina děje, včetně důležitých momentů, je totožná s původním
filmem. Čekal někdo něco jiného?
Fotograf Ben odjíždí se svou manželkou Jane na líbánky do Tokia. Při noční
projížďce se jim na odlehlé cestě objeví před autem dívka, jenže Jane
nestihne včas zareagovat a jedna nepěkná srážka je na světě. Přivolaná
policie konstatuje, že žádné tělo poblíž nenašla a pár tak na chvíli na
událost zapomíná. Až do chvíle, než se na jejich fotkách objeví bílé čmouhy.
Duchařinám, a je jedno odkud pocházejí, se poslední roky daří. V dnešní době
jsou populární asi tak, jako byly v osmdesátých letech akční filmy, a jejich
počet to jen potvrzuje. V duchařinách se dá nejlépe pocítit strach, který
lidstvo provází už od nepaměti - strach z neznáma. Ale najdou se i tací lidé,
kterým duchařiny nic neřeknou, i kdyby jste jim pouštěli nejlepší kousky po
celý den (zdravím Pepáka :)). Filmy s duchy se neustále vyvíjí, a už to není
jen o tom, jak takovou přítomnost zlobivého Poltergeista přežít. Moderní
člověk je díky internetu mnohem erudovanější, než dejme tomu, před padesáti
lety a tudíž ví, že duchové neexistují, ale i kdyby mu přesto něco takového
zkřížilo cestu, jeho strategií bude, se tomu postavit.
Samozřejmě v rámci možností. Vždy ale platí to, že nejlepší cestou je zjistit
jeho identitu a nalézt jeho tělo. Ví to i hrdinové Clony, ale jen jeden
(konkrétně Jane) je ochoten pro to něco udělat. Benovi se ve fotokomoře
objevuje záhadná žena, o jejíž identitě zatím nic neví, na jeho
pracovních fotografiích jsou podivné stíny a přesto je mu docela jedno, kdo
za tím stojí. Divák může jen odhadovat, proč tomu tak je. Třeba to má něco společného s tou bolestí v zádech, kvůli
které se nechá Ben vyšetřit v nemocnici. Vše je proto na Jane, jejíž
investigativní hledání ji zavede do redakce časopisu Duchařské fotografie.
Tam se dozvídá, že komerčně dostupné fotky jsou podvrhy, ale sem tam se
nějaká "pravá" objeví, i když i ta může být jen výsledkem dvojexpozice.
Na tomto subžánru se mi líbí, jak autoři filmů přicházejí s různými
originálními nápady tam, kde by to dříve čekal jen málokdo. Duch používá
videokazetu jako nástroj pro svoji pomstu (Ring) nebo pokud měl u sebe mobil,
není pro něj problém ho použít (Phone), jeho dopravním prostředkem je voda
(Dark Water) nebo má něco společného s Brucem Willisem (The Sixth Sense). A
určitě je těch nápadů ještě spousta nevyužitých (důkazem je např. série
J-horror Theater), jen počet filmů s nimi jakoby ubýval. Shutter sice nemá
originální zápornou postavu (na druhou stranu v roce 2004 byly dlouhé vlasy
ještě v módě), nicméně jeho nápaditost vězí v prostředku, kterým můžou
filmové postavy ducha vypátrat. Dá se vyfotit na obyčejný polaroid.
Za Clonou stálo oproti Shutteru hollywoodské studio a na výsledku je to
bezpochyby znát. Kde Shutter působil jako řemeslně skvělý, ale stále skoro až
nezávisle dělaný film, jeho remake vypadá jako reklama, jejíž podobu
vymýšlely dlouhé hodiny týmy profesionálů. Každý záběr tady vypadá jako
pohlednice, skoro jako kdyby ani nezáleželo na tom, jaký žánr se točí.
Výsledek na mě moc horrorově nepůsobil - ono je to těžké s tak krásnými
záběry se stihnout ještě bát. Megumi jako hlavní záporačka měla tak docela
smůlu, protože polovinu jejího výkonu obvykle tvoří dusná atmosféra. Nevím
nakolik to bylo tím, že jsem Clonu viděl předtím v thajštině, ale strašidelných
prvků jsem si všiml jen pár (lekačka byla snad jen jedna), a většina z nich byly
vidět na fotografiích.
Clona je po dějové stránce stejná, jako originál, jen se mi zdálo, že
důležité scény nenavazovaly na dějovou výplň až tak dobře, jako v Shutteru.
Jedná se o profesionálně odvedenou práci, týká se to i hereckých výkonů,
hudby i zvukových efektů. Nenabízí ale nic svého, jen věrně kopíruje thajský
film z roku 2004, a na okraj přidává pár menších změn, které ale nebyly moc
ku prospěchu. Nakonec nejstrašidelnější pro mě byla cesta z kina, kdy se mi
na odlehlé silnici dál od města objevil před autem člověk vracející se zřejmě
z hospody. U filmu jsem se takhle ani jednou nevylekal, naopak u thajského
Shutteru dokonce několikrát.
Nejpůsobivější scéna: zabití fotoaparátem (jedna z mála původních scén) mi
přišlo jako dobře vymyšlené.
Pokud chcete ohodnotit film, použijte k tomu prosím komentář. K debatě nad osobou recenzenta, recenzí, technickými detaily či k reakci na předchozí příspěvky slouží diskuse, po kliknutí na tlačítko se sama založí. Díky. Vulgární a pravidla nerespektující komentáře budou vymazány.
