Zatímco amerických a asijských horrorů se nám sem sypou celé hromady, s evropskou tvorbou už se tak často nesetkáváme. Ty, kterým se to podaří, mají ovšem překvapivě dobrou úroveň (za všechny bych jmenoval německý Funny Games, francouzský Haute Tension nebo španělský Thesis), což může vzbuzovat optimistické představy, že každý evropský horror je dobrý nebo aspoň originální. To ovšem není tak docela nezbytné, stačí si vzpomenout na jistého nechvalně proslulého německého režiséra, jehož filmy se sem dovážejí v obrovských množstvích. H6: Diary of a Serial Killer, o kterém si povíme dnes, také patří spíš k tomu horšímu z horrorové tvorby, i když narozdíl od Uwe Bollovy produkce má i svá světlá místa.
Pan Antonio Frau je tak trochu problémovým občanem. Už jako mladíka ho chorobná žárlivost a násilné výbuchy vzteku přivedly do konfliktu se zákonem. Patnáct let za mřížemi, které za vraždu přítelkyně dostal, z něj ovšem udělaly nového člověka. Žárlivost zmizela, vzteklá povaha také, nahradily je víra v boha a právnické vzdělání. Bohužel také pocit, že právě on je povolán jako spasitel, který musí zachraňovat zbloudilé duše a vracet je do boží přízně. Osud ho v tom ještě podpořil tím, že mu jako poslednímu žijícímu příbuznému zesnulé staré paní přiřkl starý polorozpadlý starý penzion a dal mu tak znamení, že je třeba přejít od myšlenek k činům. Antonio poslechl. Vydal se po tisíciletími prověřené cestě k záchraně zhýralého lidstva - není lepší prostředek, jak zachránit duši před peklem, než prohnat peklem tělo a duši tak očistit. Opuštěný penzion se silnými zdmi, ze kterých nepronikne ani skřek, je pro to ideální prostředí. Samozvaný spasitel se pouští do díla.
Na filmu není skoro nic originálního. Náboženský fanatik posedlý posláním zachránit ztracené duše je celkem běžná rekvizita, také ve filmech ho vidíme často. Diary of Serial Killer je snad trochu neobvyklý v tom, že se narozdíl od většiny obdobných filmů soustředí spíš na osobnost vraha než na jeho oběti (Saw) nebo vyšetřovatele (Se7en), zcela neobvyklé to ale není (August Underground's Mordum). Ono je to stejně dost jedno, prakticky všechny filmy tohoto typu se dříve nebo později soustředí hlavně na co nejbrutálnější záběry mučených a vražděných osob. Diary v tom není výjimka, i když z pohledu těch brutálnějších horrorů patří k relativně krotkým podívaným - téměř všechna gore akce spočívá napřed v přesvědčení oběti, ať se nechá dobrovolně připoutat ke stolu, jejím následném znásilnění (zoufale protahovaná, nudná a skoro až směšná záležitost), necháním prosit o milost a následným rozčtvrcením motorovou pilou, ke kterému pochopitelně dochází mimo obraz. To celé pořád znovu.
Antonio sám říká, že se ve své činnosti nechal inspirovat reálným francouzským sériovým vrahem (Henri Landru), který působil za první světové války a psal si o svém počínání deník. I Antonio si vede deník se záznamy, jak která vražda probíhala. Dokonce i způsob zbavování se obětí je dost obdobný, kuchyňská trouba je opravdu užitečný nástroj. Musím uznat, že význam kuchařského umění pro úspěšného sériového vraha jsem dříve zdaleka nedoceňoval.
Jediná věc, která v Diary stojí za jednoznačnou pochvalu, je závěr. Jestli si u skoro každého filmu stěžuji, že průběh je fajn ale závěr všechno zkazil, u Diary platí opak: Průběh není vyloženě špatný, ale je zcela tuctový a všichni zúčastnění (fanatický psychopat Antonio, jeho nevěrná manželka i všechny oběti) absolutně nesympatičtí, ale závěrečná pointa stojí za to. Dokonce ani není potřeba, aby byla tak zběsile originální a nečekaná, až skoro trapná, jako u Saw (druhého a zvlášť třetího dílu) - naopak, je svým způsobem běžná, ale výborně provedená, až by člověk Antoniovi odpustil, že je to takový odpudivý hajzl. Druhou polehčující okolností pro něj je, že aspoň dodržuje svoje zásady, což se o Jigsawovi ani Johnu Doeovi moc říci nedá.
Technickému zpracování nemám co vytknout. Celý film je zasazen do odpovídajícího temného prostředí, i když zdaleka ne tak temného jako u některých předchůdců, s odpovídající hudbou a odpovídajícími herci. Gore efekty jsou velice slušné a dokazují, že občas může být lepší vydat se cestou kvalitně provedeného mála než mizerně zpracovaného mnoha.
Diary of a Serial Killer je solidně provedený thriller o náboženském vrahovi, který sráží zbytečně zdlouhavý scénář. Za svoji uvěřitelnou (až příliš uvěřitelnou, obávám se) pointu si však zaslouží pochvalu.
