Pátek třináctého je už klasickým horrorem. Respektive je to startér k již nesmírně klasické horrorové sérii, která si jednou pod režijním a desetkrát pod producentským dohledem Seana S. Cunnighama odškrtla minulý rok již desátý křížek na pažbě svého dranžíráku. Ano…10 dílů, to je výsledek režijního snažení řady známých horrorových režiséru, ať už to byl právě Cunnigham (který se scenáristou Millerem tuto sérii probudil k životu), Steve Miner nebo Joseph Zito.
Když se v roce 1980 Cunnigham rozhodl natočit tento horror, měl téměř mizivý rozpočet 700 tisíc dolarů, a po boku několik přátel a zástup prakticky neznámých mladých herců (kteří neznámými i zůstali, kromě Kevina Bacona, který si zde odbyl svůj debut), kteří měli jen jediný úkol – postupně zemřít.
Na začátku snímku jsme svědky situace, která se odehrála přibližně někdy v 60.letech. Dva mladší vychovatelé na letním táboře si chtěli trošku užít předmanželského sexu, ale v jeho průběhu jsou přerušeni pro nás neznámou osobou a zabiti. To se stalo na táboře u jezera Crystal Lake. Ten byl od doby této tragédie uzavřen, ale po letech se ho společně s několika mladými lidmi rozhodl znovu otevřít podnikatel Bill (Harry Crosby). Ale té deštivé noci, která následovala po únavné celodenní přípravě na zítřejší příjezd dětí, se na scéně opět objevuje ona tajemná postava, která se rozhodla ztrestat všechny, co se rozhodli zprovoznit tábor, který měl být už navždy zavřený.
Pátek třináctého je horrorové béčko. Takovéto béčko, kterých se ke konci sedmdesátých a v průběhu osmdesátých let točily haldy, ale jen menšina z nich měla úspěch a jen velmi malé procento z těch „úspěšných“ se stalo hitem. Takové snímky pamatujeme jen dva – Halloween Johan Carpentera (který byl jasnou inspirací pro Millera a Cunnighama) a právě Pátek třináctého. Oba snímky operovaly s velmi nízkým rozpočtem a oba se staly brzo diváckým hitem – a samozřejmě inspirací pro řadu dalších filmařů, kteří se na vlně vyvražďovaček snažili přiživit.
Na Pátek třináctého mám v paměti řadu vzpomínek ještě coby děcko, kdy měl Jason Voorhees a jeho matka, paní Pamela Voorheesová, strašili hlasem rychlodabéra, který snímek nahraný z některé německé tv stanice překládal simultánně (a věřte, že to není žádná sranda). Dnes už ve mně snímek ale spíše než strach vzbuzuje jen příjemné slasherové pobavení a solidní béčkovou zábavu.
Snímek i dnes samozřejmě působí jako děsné béčko. Cunnigham tehdy ještě nebyl bůhvíjaký režisér a celé to působí tak trošku amatérsky. Jenže hodnotit technickou stránku filmu, který stál 700 tisíc dollarů a navíc ho tvůrci točili jako béčko by bylo trochu nefér. Stejně jako sebemenší zabývání se kvalitou scénáře. Od toho samozřejmě nemůžeme čekat žádné zázraky a tak jen konstatuji, že Pátek třináctého je béčko, ale béčko příjemné, béčko kultovní a především béčko, bez něhož by byl horrový žánr mnohem chudší. A kdo by se pak na něj zlobil, že je takové, jako je?
Pokud chcete ohodnotit film, použijte k tomu prosím komentář. K debatě nad osobou recenzenta, recenzí, technickými detaily či k reakci na předchozí příspěvky slouží diskuse, po kliknutí na tlačítko se sama založí. Díky. Vulgární a pravidla nerespektující komentáře budou vymazány.
