Zhruba na vrcholu (nejen) asijského pobláznění horrory s dlouhovlasými duchy v hlavní roli se v Hong Kongu objevil nenápadný filmík o poněkud nenormální krasavici. Řeč je samozřejmě o Ab-normal Beauty od Oxide Pan Chunga (mimo jiné The Eye). Pojdmě se na něj podívat.
Jiney je vcelku normální mladá dívka, jejíž jedinou úchylkou jsou umělecké sklony: je to nadaná malířka a výborná fotografka. Se svou nejlepší kamarádkou Jas často chodí po svém městě a hledají zajímavé záběry, které poté doma vyvolávají a se vzniklými snímky vyhrávají v soutěžích. Obě jsou navíc opravdu nádherná děvčata, která si na nezájem mužských spolužáků nemohou stěžovat. Zdálo by se, že jejich život už nemůže být lepší. Jenže v tom jejich ráji je červ: Jiney začíná zjišťovat, že ji fotografování přestává přinášet radost. Každá fotografie je sice jiná, ale přesto jsou všechny tak nějak pořád stejné. A do tohoto rostoucího pocitu marnosti se navíc začíná čím dál více promítat velmi špatný vztah k matce, se kterou se vlastně ani nedokáží bavit; zvlášť v kontrastu s dokonalým rodiným zázemím Jas je vidět, jak moc je na tom Jiney špatně.
Do tohoto stavu však zasáhne osud: Před Jineyiným domem dojde k něhodě, při které auto srazí chodce. Chodec to pochopitelně nerozdýchá a nad ještě teplou mrtvolou se hned seběhne dav čumilů. Jedním z nich je i Jiney. Narozdíl od pasivních diváků se však ona chopí příležitosti a začne fotografovat. Později, při vyvolávání snímků, zjišťuje, že ji smrt oslovila a že má opět něco, co stojí za fotografii. Od té doby se Jiney začala měnit. Napřed pomalu, ale postupně se stále zvyšující rychlostí se ponořuje do studia smrti. Když přestanou stačit náhodně ukořistěné záběry, začne se Jiney do zajišťování vhodných scén angažovat aktivněji - kupuje například od prodavače kuřata a platí mu za to, aby jim před jejím fotoaparátem podřízl hrdla. Čím dál víc je evidentní, že Jiney ztrácí nad svou posedlostí kontrolu. Na chvíli se takovým pomyslným vrcholem stalo detailní nafocení sebevraždy (skokem z výškové budovy), je ale jasné, že na tom se Jiney asi nezastaví. A pak jedné noci odhalí za svým oknem spolužáka, kterého už jednou odmítla a který má také svoji úchylku - rád natáčí Jineyin život...
V celém filmu není ani jeden duch a upřímně řečeno, ani děsivých (ve smyslu "strašidelných") momentů není zrovna mnoho. Gore neexistuje (skoro), sex neexistuje. Nějaké to napětí se najde, ale samo o sobě není pro film stěžejní: Ab-normal Beauty staví spíš na stále rostoucím neklidu, na obavách z toho, jak to s Jiney bude pokračovat. Ze stavby filmu je zřejmé, že Jiney nad svou posedlostí kontrolu nemá a ani ji nezíská, takže je jen otázkou času, kdy se začne sama starat o dostatečnou zásobu mrtvol na fotografování.
A pak přijde, přesně v duchu japonských divností, nepochopitelný zvrat, který film posune někam úplně jinam. Je otázka kam a je otázka, jestli je to dobře. Možná ano. Ale na divnosti mu to neubírá. Nepochopte mě špatně, ten zvrat není nesmyslný. Naopak, řekl bych, že je to jeden z mála zvratů, který má svou logiku a který dává z pohledu všech zúčastněných docela dobrý smysl. Krátkodobě je dokonce jednoznačně pozitivní. Je šokující, trochu (záleží na tom, jak moc snadno se necháte šokovat), určitě dramaticky zvedá napětí, a dokonce ani nepůsobí vykalkulovaně. Ale do filmu mi prostě nesedne, protože až příliš málo navazuje na to, co se dělo před ním - vlastně si doteď nejsem jistý, co to sakra mělo znamenat.
Ab-normal Beauty se vyznačuje až minimalistickým obsazením - pouhé tři postavy se v něm vyskytnou víc než jen jako pársekundové mžitky. Dvě z nich jsou naštěstí sestry Race (Jiney) a Rosanne (Jas) Wong, které opravdu stojí za druhý pohled. Hlavně nemají dlouhé černé vlasy a nejsou duchové, za to mají jednoznačně body k dobru. Prostředí působí dost jednoduše a možná až lacině, přitom ale pěkně podkresluje rostoucí očekávání hrozného konce. Není to nic, o čem budete po letech vyprávět vnoučatům jako o přelomu v horrorové tvorbě, ale je to zcela adekvátní zobrazované tematice. Potěšující je, že přes pomalejší tempo film jen jednou zabředne do vysloveně otravně natahované scény (Jineyina skorosebevražda).
Když jsem si Ab-normal Beauty pouštěl, dopředu jsem očekával další přiblblé dlouhovlasé duchy. Naštestí jsem byl - jen v tomto ohledu - zklamán: Ab-normal Beauty není tuctový duchovský horror ale promyšlený a originální film, který nepotřebuje potoky krve ani absurdní vraždy k tomu, aby dokázal působit na diváka. Pokud už vás japonské duchařiny nudí, zkuste si Ab-normal Beauty pustit pro spravení chuti.
