Mám takový pocit, že se pro příště začnu vyhýbat žánrovým klasikám. Už dříve jsem měl pocit, že mnoho si jich kultovní status naprosto nezaslouží, ovšem teď, když jsem konečně viděl ubohý The Last House on the Left a bezprostředně po něm příšernou A Night to Dismember, pohár trpělivosti přetekl. Ať jsou ty filmy aspoň nechtěně legrační, to by se dalo zvládnout, ale takovéhle nezajímavé příšernosti jsou víc než dokážu snést.
A Night to Dismember natočila v roce 1983 jedna z mála režisérek (a zřejmě jediná kultovní režisérka) Doris Wishman, zřejmě jako reakci na solidní úspěch Halloweenu a Friday the 13th: i A Night to Dismember se - marně - pokouší být slasherem. Není to tím, že by Doris byla žena, ani tím, že jde o horror. Máme tu emancipaci, není jistě žádný rozumný důvod, proč by ženy nemohly točit stejně dobré horrory jako muži. Rovnoprávnost ovšem funguje oběma směry - není ani žádný rozumný důvod, proč by ženy nemohly točit stejně špatné horrory jako muži. Doris se beze zbytku podařilo prokázat, že to tak je - její jediné horrorové dítko je hravě srovnatelné s tvorbou Bruna Matteie.
A Night to Dismember je, teoreticky, slasher. To znamená, že Wishman správně pochopila ten nejzákladnější principu žánru, totiž že my diváci chceme vidět krev a brutální vraždy prováděné různými bizarními způsoby. To nám A Night to Dismember nabízí, dokonce až v neobvykle velkém množství - zachycuje ne méně než 12 vražd, provedených nejrůznějšími nástroji od nože přes mačetu, sekeru, šídlo a auto (dá se předpokládat, že když někomu úmyslně přejedete přes hlavu, tak to bude spíš vražda než nehoda) až po starou dobrou klasiku v podobě vyrvání srdce holýma rukama. Na pouhých 68 minut to vůbec není špatná bilance, i klasické slashery si na delší stopáži vystačí s mnohem menším množstvím a často i menší pestrostí. Bohužel je tu několik ale, které tohle pozitivum poněkud sráží.
Tak v první řadě je tu ten problém, že všechny vraždy jsou nakupeny do několika málo krátkých sekvencí. Už během prvních sedmi minut zařve pět lidí (plus mínus, je to už pár hodin, co jsem film viděl a vážné nemám nejmenší chuť i jen párminutové sekvence protrpět znovu), další nakupení se vyskytne zhruba uprostřed a poslední těsně před koncem. Ve zbývajícím čase, a varuji vám upřímně, nikdy byste neřekli, jak neúnosně dlouhý "zbývající čas" těch cca 50 minut může být, se neděje vůbec nic. Člověk by řekl, že na tématu vražedkyně, která byla po létech propuštěna z psychiatrické léčebny jako vyléčená, ale její okolí tomu odmítá uvěřit, se dá postavit slušný příběh. Ano, dá. Pokud to scénárista umí napsat a režisér natočit.
S tím souvisí, že Doris Wishman zřejmě nepostřehla, že takovou celkem podstatnou součástí slasherů je prvek napětí, byť třeba jen v té podobě, že divák, netuší, odkud zrovna teď vrah vyskočí a jak přesně svou oběť dostane. V A Night to Dismember žádné napětí není. To nejbližší, co k němu lze připodobnit, jsou dlouhé záběry na stín pozvednuté sekery, na stín nože, na chlápka, který se vyděšeně rozhlíží (asi nejzbytečněji strávená minuta mého života). Celé je to ještě natahované tím, že řada záběrů je použita několikrát.
Myslím zcela unikátní je to, že film neobsahuje žádné dialogy. Opravdu. Jediný, kdo mluví, je vypravěč: film je natočen po způsobu dětských obrázkových knížek, kdy na obrazovce probíha tzv. děj a vypravěč (detektiv, který "záhadné" vraždy vyšetřuje) k tomu přednáší, co se zrovna děje a co si jednotlivé postavy myslí. A to prosím doslova, takže pokusy o dialog vypadají tak, že herci stojí proti sobě, otvírají a zavírají pusu a vypravěč k tomu sděluje objevná fakta ve stylu "Billy a Mary debatují, jak Vicky zase vrátit do blázince". Pokud náhodou někdo něco řekne, je to nanejvýš pár slov (počítám, že do deseti za všechny postavy a celý film by se to vešlo) a stěží jde o něco jiného než o zvukový efekt.
Vizuální stránka A Night to Dismember také není něčím, co by se dalo kdovíjak chválit. Wishman už dvě desetiletí před Robem Zombiem podlehla kouzlu filtrů a vmixovaných demoefektů a připravila několik sadistických pokusů, kolik takových sekvencí divák vydrží, aniž by to na něm zanechalo stopy. Odpověď je, myslím, "ani jednu", takže by její dílo mělo být pro filmaře "povinnou četbou", aby pochopili, proč nikdy nic takového nemají točit. Vraždy jsou provedené smíšeně - jejich vlastní provedení je naprosto otřesné, jsou to přesně ty samé "na poslední chvíli zastavené údery" jako třeba v kanibalských filmech, až na to, že tam aspoň probíhaly rychle, takže to ve špatném světle mohlo vypadat jako přijatelná simulace; v A Night to Dismember jsou všechny údery dělány jakoby zpomaleným pohybem, což zvlášť u brutálních vražd sekerou vypadá poněkud uměle. Mrtvoly už jsou jakž takž přijatelné, pokud vám nevadí marmeládová krev a posmrtné dýchání.
Film má téměř nepřetržitý hudební doprovod, který k němu absolutně nesedne. Nemám dost informací na to, abych mohl ty ošklivé pomluvy o vykradení a sestříhání zvukových stop z jiných filmů potvrdit, ale je fakt, že přechody mezi skladbami (buď prosté useknutí začátku i konce nebo jejich prolnutí) a jejich neexistující návaznost na situaci na obrazovce tuto teorii činí přinejmenším uvěřitelnou.
Malá perlička na závěr: Když konečně došlo na závěrečné titulky, nechal jsem je chvíli běžet - tak jsem byl nadšen tím, že film už skončil. Zaujalo mě, že hlavní postavu šílené Vicky hraje Samantha Fox, což je jméno, které si dobře pamatuji z jisté slavné hry z osmibitové éry. Trochu mě překvapilo, že jsem ji nepoznal. Záhada se naštěstí rychle vyjasnila: Přestože mnohé recenze tvoří opak, tohle je jiná S.F. než ta ze hry. A stejně z ní nic neuvidíte, takže vám to může být jedno.
- (1/10)