Musí to být fascinující pocit. Stát na prahu něčeho doposud neprozkoumaného, nezmáného, nového. Co třeba teleportace?? Válíte se u televize a náhle Vaše chuťové pohárky zatouží po lahodných brambůrkách. Vstanete, vkročíte do stříbrného válce v rohu Vašeho obývacího pokoje, stisknete tlačítko a vzápětí je Vaše tělo rozebráno na atomy a rychlostí světla posláno do tři kilometry vzdáleného obchoďáku. Během vteřiny stojíte před regálem přeplněným mnoha dobrotami. Kdo by něčemu takovému odolal?? Vědec André Delombrea z tohoto filmu bavorského režiséra Kurta Neumanna nyní téměř dosáhnul svého snu. Zkonstruoval teleportační zařízení, které je dle všech výsledků, propočtů a zkoušek schopno přenést neživou i živou hmotu. V nervovém vypětí z historického objevu se věděc rozhodne vyzkoušet přístroj sám na sobě. Přenos se zdaří. Avšak z druhé teleportační komory vychází místo Andrého monstrum...
Snímek natočený v roce 1958 pojednává o muži, jemuž se do cesty za převratným vynálezem postaví sama Matka příroda a pošle za ním jednu neposednou mouchu, která se celého experimentu zúčastní a během přenosu se promíchají její a Andrého atomy. Příběh je v podstatě jedním velkým flashbackem, který vypráví zoufalá Andrého manželka Helene svému švagrovi Francoisovi a zároveň policejnímu inspektoru Charasemu. Ten jí totiž podezřívá z vraždy jejího manžela, neboť byla poslední, kdo jej viděl živého. Heleniným vyprávěním se tak postupně odkrývá celý hrůzostrašný příběh.
Co oceňuji na tomto filmu nejvíce, je to, že ačkoliv samozřejmě disponuje na dnešní dobu lacinými efekty, má v sobě silný atmosférický náboj, který tolika dnešním hororům plných přeplácaných digitálních triků chybí. V podstatě všichni vědí, co se stane, ale forma a způsob podání je skutečně působivá a dokáže diváka zcela zaujmout. Hlavní příčinou zmiňované atmosféry je nejspíše faktor strachu z neviděného. Metamorfovaný vědec totiž zůstává do poslední možné chvíle zahalen pláštěm a se svojí chotí komunikuje výhradně pomocí psaného slova či gest. Helene samozřejmě ví, že je něco v nepořádku (zvláště když nedopatřením spatří manželovu paži pozměněnou v chlupatou mouší končetinu), ale stále zůstává milující ženou, ochotnou a plně podporující svého muže. Postupem času je André pohlcován moušími reflexy, dochází k úplnému rozdvojení jeho osobnosti a v jednom z posledních záchvěvu lidského myšlení uskuteční vědec své osudné rozhodnutí.
Závěr filmu je maximálně impozantní, scéna v zahradě u lavičky Vás zmrazí víc než vichr na Aljašce a komu se nebude dva týdny po shlédnutí honit hlavou pisklavé "Help me", neužil si film dostatečně. Hudba Paula Sawtella pomáhá dotvářet patřičné napětí, herci hrají velice slušně, masky (zejména zvětšená hlava mouchy) jsou i dnes docela působivé, lekačka je ve filmu pouze jedna, lze ji odhalit dopředu, ale přesto Vám možná krev mírně přituhne. Celkově se jedná o skvělý film, který staví na úzkostlivém pocitu neznáma a který nechá Vaši fantazii naplno pracovat.
Snímek se dočkal v roce 1986 parádního remaku, který mnozí staví ještě výš než originál díky skvělému Jeffu Goldblumovi, děsivým až nechutným trikům a hutné atmosféře. V mém hodnocení vychází vítězněji snímek, který jsem pokusil právě zrecenzovat.
Pokud chcete ohodnotit film, použijte k tomu prosím komentář. K debatě nad osobou recenzenta, recenzí, technickými detaily či k reakci na předchozí příspěvky slouží diskuse, po kliknutí na tlačítko se sama založí. Díky. Vulgární a pravidla nerespektující komentáře budou vymazány.
