Pohnutým životem skutečně žijícího Eda Geina se prý inspirovali tvůrci předloh k filmům Psycho či Silence of the Lambs. Nevím co je na tomto tvrzení pravdy, musím ovšem uznat, že jistá podobnost tady opravdu je.
Máme padesátá léta. Ed Gein (Steve Railsback) žije sám na své farmě a věnuje se svým koníčkům (o těch později),případně zajde do města nakoupit, či posedět s pár přáteli v baru. Jednoduchý život, zdánlivě jednoduchého, trochu pomalého, ale na své okolí velmi mile působícího člověka. Někteří ho zvou k sobě domů na večeři, jiným hlídá na své farmě děti. Zkrátka a dobře, tohle městečko má, stejně jako většina ostatních místního blázna.
Nikdo z nich ovšem netuší, že Ed není až tak úplně neškodný. Občas v noci navštíví hřbitov za účelem soukromé exhumace, aby si odnesl domů ženskou mrtvolu, navíc, jak nám ukáže flashback, zabil svého staršího bratra. Ed si ze svých hříchů nedělá těžkou hlavu. Jediné co ho skutečně trápí, je ztráta milované matky, na které byl celý život závislý.
Právě matka je zdrojem všech problémů. Ed si uvědomuje skutečnost, že ho za svého života považovala za slabocha a proto, když se mu posléze zjeví (jako hořící keř - důkaz toho jak silnou osobnost pro něj matka znamenala), snaží se splnit všechna její přání. To první zní jasně: má zabít postarší vyzývavou barmanku, která se večer co večer nakrucuje před čtyřmi štamgasty za barovým pultem a je na ní vidět, že neměla chlapa minimálně sto let. Asi proto, že svým obličejem hodně připomíná Michaela Cainea.
Ed, jako poslušný synek, naláduje starý Mauser a jde. Barmanku nezabije, jen poraní a odveze domů, kde nebohá žena, přivázána k posteli vykrvácí. Ten večer nemá Ed k večeři své oblíbené fazole z konzervy, ale dva krvavé steaky. A sotva je stačí strávit, matka se vrátí domů...
Všichni máme poblíž nějakého souseda, který je milý, usměvavý a zdvořilý,který sbírá známky či cínové vojáčky. Takový byl i Ed Gein, jen jeho sbírka byla poněkud morbidní. Obsahovala např. herbář z vysušených a nasolených vagín, početné množství amputovaných nasazovacích nosů, které si Ed občas pro pobavení zkoušel, nebo vlastnoručně šitou koženou halenku s prsama vepředu. Mnohé z exemplářů si můžeme prohlédnou při policejní prohlídce Edovy farmy ke konci filmu, tak jak ji dokumentuje policejní fotograf.
Ed hodně četl. V domě měl hromady starých novin, mezi oblíbenou literaturu patřily knihy o nacistech, bible nebo o lovcích lebek. Ty ho dokonce inspirovaly k tomu aby si ve svém pokoji rozvěsil několik vysušených lidských hlav. Právě ve spojitosti s nimi je ve filmu scéna, která mi přijde velmi autentická. Mladší ze dvou chlapců, které Ed hlídá náhodou vpadne do pokoje plné usekaných hlav. Zeptá se Eda, odkud je má. Dozví se, že z války. Tím problém s hlavami končí, stejně jako v běžném životě, kdy chceme věřit tomu méně děsivému.
Skutečně působí i byrokratičtí policisté a naopak neuvěřitelně a zároveň vtipně vyzní scéna, kdy majitel obchodu najde v Edově sklepě pohřešovanou prodavačku. Ona ženština nemá hlavu, je pověšená za nohy a vyvržená jako prase. Nato následuje střih na večeřící trojici (sousedka, její syn a Ed), všichni si pochutnávají a žena chválí jak skvěle Ed připravil to „srnčí”.
Kdybych posuzoval dílo jako psychologické drama podle skutečné události, či jako biografii jednoho schizofrenika, byl bych asi spokojen. Jako horror však postrádá napětí a bát se není v podstatě čeho. Znám z dějin daleko víc magorů, o kterých by se daly natočit hrůzostrašnější filmy.
Rozloučím se životním krédem Normana Batese: „Nejlepším přítelem chlapce je jeho matka” a doplním ho hořkou pravdou z úst posledního scouta Joe Halenbacka: „přátelé nejsou nikdy dokonalí”.
PS: Před závěrečnými titulky jsou dokumentární záběry, na kterých je zatčení skutečného Eda Geina.
