Od televizní tvorby se většinou nedá čekat nic přehnaně kvalitního a když už se něco takového natočí, bývá to zpravidla jednou za čas. Od ukončení výborného sci-fi miniseriálu Firefly už nějaký ten čas uplynul, otázkou tedy
bylo od jaké televizní stanice se kvalitního počinu dočkáme nyní. A dopadlo
to opravdu zajímavě, vítězem se stal kvalitativně spíše slabý Sci Fi Channel.
Nevím nakolik tato stanice do tvorby nového miniseriálu The Lost Room
zasahovala, ale vzhledem k fantastické kvalitě bych řekl, že skoro vůbec.
Autory Ztracené místnosti jsou Craig R. Baxley (Dark Angel) a Michael W.
Watkins (televizní seriály Quantum Leap, Prison Break), kteří ze zajímavého
materiálu vytěžili snad úplné maximum. O minisérii (čítající tří díly, každý
po hodině a púl) můžu říct, že je nejlepší svého druhu za hodně dlouhou dobu.
Jak z názvu vyplývá, v popředí příběhu je "ztracená" místnost, o které se
divák postupně dozvídá nové informace. K jejímu otevření je zapotřebí
jediného konkrétního klíče a vtip je v tom, že přestože klíč otevírá pouze
"ztracenou" místnost, pasuje do všech zámků. Z místnosti je pak možné dostat
se téměř kamkoliv, tedy pokud je splněna podmínka, že na cílovém místě
existují dveře. O klíč je samozřejmě veliký zájem a když jsou jednoho dne po
neúspěšném prodeji v obchodě nalezena ohořelá těla - prodejce byl navíc ještě
vystřelen do stropu, k případu je povolán detektiv Joe Miller (Peter Krause),
který se díky souhře událostí stává novým majitelem klíče. Brzy poznává, že
jeho používání nebyl zrovna nejlepší nápad - "ztracená" místnost má totiž svá
pravidla: Po každém odchodu se restartuje do původní podoby a jakýkoliv
přinesený předmět, či zapomenutá osoba, zmizí neznámo kam. Tímto způsobem
přichází o dceru (Elle Fanning) a na Joeovi je za každou cenu zjistit, jestli
je možné ji ještě zachránit.
Už zápletkou se minisérie mírně podobá Silent Hillu. Je tu pouto rodiče s
dítětem, které hlavního hrdinu zavede do jiného rozměru a ztracená místnost
koexistuje s realitou podobně jako dvě odlišné dimenze v Silent Hillu. Po
zhlédnutí poslední části minisérie si myslím, že Baxleymu s Watkinsem se
povedlo videoherní klasiku v lecčems zpracovat lépe než Christophu Gansovi,
hlavně co se týče obsahu, ve formě si vede lépe rozhodně Gans. Ale abych si
byl úplně jistý, musel bych se na celovečerní Silent Hill podívat ještě
jednou. The Lost Room má ale dostatek vlastního materiálu, aby se o něm dalo
hovořit jako o původním a unikátním díle.
Velkým trumfem Lost Roomu je výborný scénář, který přímo přetíká nápady a
hodně dobré na něm je, že je z větší části nepředvídatelný. K čemuž zdaleka
nepomáhá jen pomalu odkrývané tajemství okolo místnosti, ale hlavně dopředu
neodhadnutelné jednání postav, které určitě nejsou černobílé a už vúbec
nefungují podle zavedených klišé. Námět minisérie by si mohl vystačit pouze s
klíčem, tvůrci se však rozhodli pro bohatší obsah a ve výsledku to funguje
opravdu velmi dobře - děj má rychlý spád a každý díl působí jako samostatný
film. Nejde tu pouze o klíč, ve hře je spousta dalších objektů, přičemž každý
z nich má svoji speciální vlastnost. Autobusový lístek pošle vybraného
nešťastníka kamsi na jih Spojených států, hřeben na chvíli zastaví čas a
brýle udělají z majitele kráčející azbest. Dohromady jich je něco přes sto,
ve filmu je v činnosti vidět něco málo pod deset. O tyto objekty je veliký
zájem, a to nejen z řad běžných uživatelů - především kdo se o ně zajímá,
jsou dvě skupiny: Sběratelé, kteří se snaží objekty ničit a Řád, jenž naopak
objekty uctívá a snaží se jich shromáždit co nejvíce.
Dalším významným kladem jsou kvalitně napsané postavy, které působí opravdově a
díky skvělé práci s herci se o hereckých výkonech dá mluvit pouze v
superlativech. Nemalá část pochvaly jde samozřejmě na účet castingu. Asi nemá
smysl chválit jednotlivé herce, protože všichni bez výjimky podali
nadprůměrný výkon. Z těch, kteří se mi jevili jako obzvlášť zajímaví, bych
vybral Dennise Christophera v roli Martina Rubera, Kevina Pollaka coby
charismatického (ne)záporáka Kreutzfelda a Harriet Sansom Harris jako vůdkyni
Řádu a v neposlední řadě Petera Krause, představitele hlavní postavy Joe-a
Millera.
I když The Lost Room úplně nespadá pod horror, horrorové prvky rozhodně má a
v druhé části se najde několik momentů, o kterých se dá říct, že jsou pořádně
strašidelné. Dalším důvodem pro horrorového fanouška proč se na The Lost Room
podívat, je ten, že tvůrci mají režijní styl podobný Carpenterovi - nejlépe
se to dá přirovnat k Big Trouble in Little China. Ve výsledku se jedná o
senzaci, z mého pohledu zcela srovnatelnou s Firefly. Jediné, co Lost Roomu
trochu ubírá na dokonalosti, je očividná televiznost - což se dá vzhledem ke
spoustě pozitivům překousnout.
- (9/10)
