Cello

Trocha suchých faktů z IMDB na úvod: Chello hongmijoo ilga salinsagan (2005)
South Korea 94 minut
	AKA:	Chello hongmijoo ilga salinsagan
	Režie:	Woo-cheol Lee
	Scénář:	Woo-cheol Lee
	Hrají:	Ho-bin Jeong (Jun-ki), Da-an Park (Kim Tae-yeon), Hyeon-a Seong (Hong Mi-ju Update Information)
	Produkce:
	Hudba:
	IMDB keywords:
	IMDB link:	http://us.imdb.com/Title?0475532
	Titulky:	Hledat na OpenSubtitles.org

Do jihokorejské letní duchařské vlny, zastoupené snímky Cello, The Wig, Red Shoes a Whispering Corridors 4: Voice, jsem před necelým rokem vkládal nemalé naděje. Korejci již několikrát předtím ukázali, že dovedou natočit slušný duchařský horror, jemuž ale pokaždé něco chybí k trumfnutí zavedené japonské konkurence. Majstrštyk A Tales of Two Sisters i přes skvělé lekací scény nepovažuji za čistý horror, v tomto filmu je to jen jeden z několika navzájem ideálně ladících prvků, jež dotvářejí jeho fantastickou atmosféru a nezvykle působivé vyznění. Ve spojitosti s recenzovaným filmem nebohé sestry Su-mi a Su-yeon ještě vzpomeneme… Cello se poprvé do mého hledáčku dostalo loňského července, když evilmind početné skupině Studnařů na chotěbořském Festivalu Fantazie pouštěl trailery k potenciálně zajímavým horrorům a ten k našemu snímku vypadal spolu s bratříčky The Wig a Red Shoes z asijské tvorby rozhodně nejslibněji. Paruka dopadla tristně, rudé střevíce též ze židle nezvedly, tudíž jsem se jal spraviti si chuť na kousku s mručivým hudebním nástrojem ve štítu. Však jak se říká, do třetice všeho dobrého…

V úvodu filmu jsme svědky záběru na zakrvácenou ženu s kyslíkovou maskou na ústech ležící na nemocničním lůžku. Poté se přeneseme na půdu hudební konzervatoře, kde vyučuje naše hrdinka Mi-ju Hong hru na violoncello. Přesněji, je instruktorkou na částečný úvazek, což je jí záhy nevybíravým způsobem předneseno. A dostavuje se první z řady duchařských klišé – pomstychtivá žákyně. Šroubovák v pneumatice drahého BMW a znepokojivá smska na displeji mobilního telefonu Mi-ju důrazně připomenou, že zhacení kariéry ambiciózní studentce může mít nepříjemné důsledky. Aby to nebylo málo, na scéně se objeví divná kazeta a ještě divnější nová chůva, nemluvná a oblečená celá v černém. A dceruška trpící abnormálními symptomy dospívání si prosadí koupi violoncella, od kterého se pak nemůže odtrhnout. I divákovi nijak zběhlému v dlouhovlasých horrorech v tu chvíli dojde, že v rodinném domě se začnou dít věci a milé Mi-ju bude pěkně úzko.

Přiznám se, že z posledních korejských a vůbec asijských horrorů jsem právě neskákal nadšením. Pro filmy z asijské provenience mám slabost a pro horrory především. A pokud se dějem má byť jen mihnout dlouhovlasá babice, je v očekávání bafacího drasťáku o filmu k nejbližšímu zhlédnutí již předem rozhodnuto. Bohužel to, co se na nás teď valí z Jižní Koreje má k drasťáku na míle daleko. Lekací scény od dob A Tales of Two Sisters, Phone či Bunshinsaby ztratily na údernosti a jsou až nepříjemně „light“. Tento neduh se nevyhnul ani Cellu. Jasně to dokumentuje třeba postelová scéna. Co v thajském Shutter či japonském Ju-On: The Grudge vyvolalo mražení v zátylku, je tu vyloženě odfláknuto. Nemluvě o ojedinělém útoku vlasaté babizny, která se pohříchu na obrazovce mockrát neobjeví. Přitom táhlé záběry na potemnělé interiéry domu za doprovodu nepříjemného hukotu navozují správně tísnivou atmosféru, podobnou té v A Tale of Two Sisters. Leč marnost nad marnost, slušný shock efekt se ne a ne dostavit a vše jen spěje k očekávatelnému závěru a módnímu „šokujícímu“ odhalení. Nechci asijské scénáristy poučovat, ale když má člověk sledovat jen s kosmetickými úpravami něco, co již viděl mnohokrát jinde, mnoho uspokojení mu to nepřinese. A když hlavní děsivý prvek filmu obstarává plouživá bílá hnáta s černými nehty, je to na pováženou a nějaké to zasakrování děsuchtivých na adresu filmařů.

Cello oplývá, jak je u většiny novějších korejských filmů dobrým zvykem, líbivým vizuálním provedením. Dojem kazí jen pár okatých digitálních efektů. Výkony herců jsou přinejlepším standardní. Vyčnívá pouze herečka v hlavní roli Hyeon-a Seon, která se mi hodně líbila ve dvou korejských nehorrorových snímcích (neopomenu uvést krimi The Scarlett Letter, ve kterém exceluje nejdusnější (a řádně krvavá) scéna z kufru auta, jakou jsem měl kdy čest vidět). Celkově je Cello průměrná průměrnost s akcentem na psychologickou stránku, která má šanci zaujmout snad jen duchařinami málo zasaženého diváka.

Přidáno: May 21st 2006
Recenzent: tombac
Skóre: - (5/10)
Uživatelé: - (4 hodnocení, průměr 6.75/10)
Kliknutí: 3354