The Hills Have Eyes

Trocha suchých faktů z IMDB na úvod: The Hills Have Eyes (2006)
USA 107 minut
	AKA:	Hory mají oči
	Režie:	Alexandre Aja
	Scénář:	Alexandre Aja (screenplay), Wes Craven (1977 screenplay), Grégory Levasseur (screenplay)
	Hrají:	Maxime Giffard (First Victim), Michael Bailey Smith (Pluto), Tom Bower (Gas Station Attendant), Ted Levine (Big Bob), Kathleen Quinlan (Ethel), Dan Byrd (Bobby), Emilie de Ravin (Brenda), Aaron Stanford (Doug), Vinessa Shaw (Lynn), Maisie Camilleri Preziosi (Baby Catherine)
	Produkce:	Wes Craven (producer), Frank Hildebrand (executive producer), Samy Layani (executive producer), Inigo Lezzi (line producer), Peter Locke (producer)
	Hudba:	tomandandy
	IMDB keywords:	shot-in-the-head, stabbed-in-the-leg, birth-defects, stabbed-in-the-foot, axe-in-the-head, stabbed-in-the-back, loss-of-parents, stabbed-in-the-chest, animal-killing, stabbed-in-the-head, american-flag, walking-through-wall, axe-murder, ex-cop, homicide, baby, blood-splatter, gun, loss-of-wife, suicide, další...
	IMDB link:	http://us.imdb.com/Title?0454841
	Titulky:	Hledat na OpenSubtitles.org

Hororový žánr se zdá být v posledních několika letech na ústupu. Přestože vzniká dostatečné množství nových originálních kousků, točí se i recikláty těch starých, které nemají v podstatě modernímu publiku co nabídnout. Právě nával nových filmů, jejichž kvalita jen občas naroste do nadprůměrných hodnot, znechucuje současné zmlsané fanoušky, kteří přestávají novým kouskům věřit. Hollywoodská studia si tuto situaci více než uvědomují a vzájemně se předhánějí, které z nich vytvoří úspěšný horor, který žánru navrátí zpět ztracený lesk. Jenže právě toto natáčení jak na běžícím pásu je to co žánr nejvíce poškozuje. Do distribuce se tak dostává nadměrné množství filmů, v nichž je těžké se zorientovat a vybrat si ten kvalitní. Mnoho diváků tak začalo dávat přednost neamerické distribuci, neboť právě tyto horory splňují i přes nižší rozpočet jejich představy. Právě díky tomu se do českých kin teprve loni dostal francouzský počin Noc s nabroušenou břitvou, který fanoušky příjemně překvapil nedodržováním hranic žánru. Režisér Aja ukazuje bez zaváhání scény, jejichž zveřejnění by v Americe rozhodně nemohly projít, přitom však neustále trvá na řemeslnné kvalitě, neboť forma je stejně důležitá jako obsah.

Jenže pak přišel ten obrovský šok, Alexandre Aja byl uloven zoufalými rybáři Hollywoodských studií, kteří v něm viděli obrovskou příležitost, a paradoxně zapadl přesně tam, kde jej mnozí vidět nechtěli, přidal se do dlouhé řady inovátorů a pustil se do práce na remaku nepříliš podařeného hororu Wese Cravena, Hory mají oči. Tahle práce mohla dopadnout buď špatně nebo dobře, ostatně jako jakýkoli film, přesto však většina lidí věděla, že první možnost u Aji, soudě podle jeho kvalit, nepřichází v úvahu. Jak že to tedy nakonec opravdu dopadlo?

Jak už má Aja ve zvyku, před samotné titulky vložil krátký prolog, který má diváky navnadit na věci budoucí, což se mu daří více než dobře. V krátké pasáži je nám představeno pouštní prostředí, což se ukáže jako důležitá věc, a skupina amerických vědců, která zkoumá dopady jaderného testování. Přestože vláda vydala prohlášení o tom, že testy nezanechaly v poušti žádné stopy, je nám tato zpráva hned v prvním záběru dementována pohledem na mrtvé ryby, které unáší proud místní malé říčky. V tu chvíli je snad každému divákovi jasné, že ryby se nestaly jedinými oběťmi a ty méně předvídatelné o tom přesvědčí následující titulky. Je nutno upozornit, že působivost prologu se nepřenese do dalších částí filmu. Aja opět dokazuje svou genialitu okamžitou změnou režijního stylu, který přestane mít ten nepříjemný béčkový nádech a stane se moderním. Divák tak přestane být předvídatelný a není připraven tak jak by si přál. Právě v tu chvíli začne pečlivé budování atmosféry, plíživá kamera a industriální hudební doprovod vzbuzují strach a napětí, bohužel však ne takové, jako tomu bylo u předchozího Ajova počinu. Nejdříve je nám představen značně klišovitý pumpař, který se spolu se svou zbraní rozhlíží v okolí rozpadlé benzínky, přičemž se tváří značně nervózně. Něco ho totiž vylekalo a on moc dobře ví, co by to mohlo být. Divák má tak možnost přesvědčit se, že i tentokrát se bude režisér pořádně vyžívat v různých brutalitách, po kterých budou netrénovaní opouštět v houfech kinosál. Ale to značně předbíhám, do toho opravdu drsného slasheru se totiž dostaneme až za hodně dlouhou dobu.

Když už jsme značně obeznámeni s podivným pumpařem, který se ukazuje jako nedůvěryhodná osoba, nic nebrání setkání s hlavními hrdiny. Carterovic rodinka se totiž po letech opět celá sešla, aby oslavila stříbrné výročí svatby své nejstarší generace, a nenapadlo ji nic lepšího, než se vydat přes vyprahlou poušť rovnou na prosluněné kalifornské pláže. Benzínek v poušti není mnoho, a tak Carterovým nezbývá nic jiného, než zastavit u té, se kterou jsme již více než dobře obeznámeni. Mezi chytáním psů a dočerpáváním nádrže si otec, Big Bob, což je bývalé soukromé očko, pohovoří s naším starým známým a je mu doporučena zkratka, díky které se do Kalifornie dostanou o pár dní dříve. Jenže jak už to u hororů bývá, projet touhle zkratkou nebude procházka růžovým sadem. Už po pár ujetých kilometrech je přes cestu nastražen ostnatý drát, který probodne všechny pneumatiky – dokonce i ty na karavanu – a aby toho nebylo málo, automobil narazí do malé skály, díky čemuž se stane neopravitelným. Zatímco my víme, jak k prasknutí pneumatik došlo, Carterovi si myslí, že za to může místní slunce, a přestože jsou šokováni, nezdají se nijak více znepokojeni. Vždyť takhle nebude výlet alespoň tak zoufale nudný. Následujících asi dvacet minut slouží zejména k seznámení s rodinkou a jejich následné identifikaci s diváky. Režisér nám pomaličku poodkrývá jednotlivé charaktery a jasně nám tím dává najevo, že Carterovi jsou obyčejní a ne žádní supermané připravení na budoucí vyvražďování. Právě tahle fáze děje se později ukáže jako dost důležitá, neboť díky tomu že dobře známe každého člena rodiny, můžeme si jej též oblíbit, a jeho následná eliminace je pak scéna ještě drsnějšího kalibru. O čemž se přesvědčíme záhy.

Ajova řemeslně naprosto zvládnutá práce začne sklízet své ovoce skoro až v polovině filmu. Právě trpělivost francouzského režiséra, jeho brilantní vykreslení klidových mezifází a atmosféry relativního bezpečí, je největší síla snímku. První útok mohl přijít hned na začátku, po čemž by následovalo krvavé vyvražďování až do samotného konce, což by sice někteří ocenili, ale Aja tušil, že by mu to jen tak neprošlo, a do kin by nakonec dorazila jen tupá okousaná verze. Proto se ho dočkáme po malém zákusku až po docela dlouhé době, kdy však přichází dokonale neočekáván a rovnou ve vší parádě. Zlom, který díky němu je tak šíleně nečekaný, že je odzbrojený divák najednou připoutaný k sedačce a modlí se, aby tohle řádění mutantů vůbec někdo přežil. To, co se prvních pár vteřin zdá jen jako maličké napadení se během chvilky rozroste v hrozivou situaci plnou bezmocnosti, kterou notně zesiluje Ajova nevybíravost k jednotlivým postavám. Musím se přiznat, že tohle mě opravdu dostalo, i když jsem očekával mnohem více brutality. Publikum, které se mohlo až doposud nudit a ignorovat geniální odkazy na předchozí film (Haute tension) najednou zbystří a začíná pomalu dostávat strach. Snímek se pak až do konce nese v podobně dusném duchu, kdy se charaktery jednotlivých postav pomalu mění, až dosáhnou naprosté nenávisti k místním obyvatelům, který se odráží v jejich chování. Z docela milých lidí se tak nakonec stávají agresivní monstra, která jsou hnaná jen jedinou myšlenkou, chtějí se pomstít za tu zrůdnost, která na nich byla spáchána. Tento vývoj však není uspěchaný a děje se postupně, několik dlouhých minut (zvláště pak u Douga), díky čemuž je snadno uvěřitelný a nepůsobí nijak rušivým dojmem. A stejně tak je na tom celý snímek, naturalistická kamera, obstojné výkony, magická režie a zejména na horor docela kvalitní charaktery posunují celý snímek do jiné dimenze, až se může zdát, že je natočen podle skutečné události, jak zní oblíbený slogan současných hororových tvůrců.

Narozdíl od předchozího počinu Alexandra Aji obsahuje HHE spoustu hluchých míst, která mohou odradit od dalšího sledování. Skoro celou první část se nic závažného neděje a každý, kdo čekal něco ve stylu Haute tension se bude nejspíše pěkně nudit. A to je značně paradoxní, neboť právě ti, co viděli Ajův předchozí film se měli kochat pohledem na obří množství odkazů, které jim režisér nabízí a příjemně se bavit.

Jediné, co tak celkové vyznění podtrhává nohy je paradoxně hudební doprovod, který z dobře natočených scén ubírá veškeré napětí a děsivost a pomalu z nich dělá parodii na sebe samotné. Duo skladatelů složilo nepříjemné dusající skladby, které se sice do pouštního prostředí skvěle hodí, ale ve scénách povětšinou nepůsobí tak jak se od nich žádá (Daddy, daddy), bohužel. Snímku tak jednoznačně vévodí Alexandre Aja, který by s povedeným scénářem v ruce dokázal pořádně pohnout hranicemi současné kinematografie. Přesto všechno se tahle hororová kritika americké společnosti řadí mezi ty povedenější současné horory, a rozhodně doporučuji ji zhlédnout. 7/10

P. S. Doporučuji příliš neočekávat, pak byste mohli být zklamáni. Zvláště ohledně slabé brutality. MPAA je neúprosná.

Přidáno: May 17th 2006
Recenzent: Lukáš Jangl
Skóre: - (7/10)
Uživatelé: - (28 hodnocení, průměr 8.14/10)
Související odkaz: Oficiální stránky filmu
Kliknutí: 10514