V osmém díle Hellraisera se Rick Bota oprostil od jakéhokoli napodobování, z něhož mohl být
z celkem jasného důvodu v minulosti nařčen - stačí se po pětce Inferno podívat na Botův debut Hellseeker
-, a rozjel to novým směrem. Od nevýrazné sedmičky se Botův filmařský přístup obrátil o sto
osmdesát stupňů. Veliký důraz klade na moderní vyprávění, interpretované rychlými
videoklipovými střihy, ozvučené rockovou muzikou a hýřící spoustou barev. Tedy přesný opak
prvních dvou dílů. Vůbec inovací v rámci Hellraiserovského světa je tu spousta, bohužel téměř všechno tak nějak do této zaběhlé série nepatří. O tom ale později.
K příběhu se dá řici jen to, že tu víceméně chybí. Existuje tu jen jakási nejasná
pseudozápletka o hře zvané Hellworld, do které se přihlásí pětice hlavních hrdinů. Z mála
informací, jaké film nabídne, se divák dozvídá, že jeden jejich kamarád byl Hellworldem, než
za nejasných okolností skonal, posedlý. S pozvánkami "vyhranými" na internetové stránce
věnované hře ze světa Hellraisera přijíždějí k domu, kde se odehrává veliká párty. Ve
sklepení je uvítá herní průvodce (Lance Henriksen), který je provede místnostmi s bizarním
obsahem (lidská embrya v láku), něco málo poví a zahájí hru. Jaká má však pravidla nebo co
je jejím obsahem, to se nedozvědí filmoví hrdinové natož divák. Pokud jsem v úvodu zmínil,
že režisér přistoupil k filmu zcela novým způsobem, je to pravda jen z části. I
tento díl je postaven na premise konfliktu fantazie a reality. To znamená, že pokud se děje
něco co odporuje logice nebo ději předešlých pěti minut, může za to určitě čaroděj.
Spíše než Hellworld se měl nový díl jmenovat Hellraiser Street, protože s Noční můrou (NoES) toho
má společného možná víc, než Bota původně zamýšlel. Poprvé v sérii se dá bez pochybností
říct o novém dílu, že se jedná o slasher. Pětice hlavních hrdinů je uvězněna v domě, odkud
se nemůže dostat a postupně se jen čeká kdo bude další obětí Pinheadovy hry. Vůbec Pinhead
prošel charakterovou změnou, jako by v něm někdo smazal esenci kapitána Spencera a nahradil
ji Freddym Kruegerem, objevivší se vždy na chvíli, aby se mohl efektně postarat o osud další
oběti. Hned úvodní scéna začíná snem, z něhož je hrdinka sice probuzena, mohla v něm ale
klidně zůstat dál - veškerý děj po vstupu do domu je totiž podřízen snové logice známé z
dílů pět až sedm. Použitím snové logiky mohli autoři odvyprávět zajímavý film, bohužel
zajímavý je až do chvíle, kdy se tahle logika začne ve filmu uplatňovat. Zajímavost prvních
dílů Hellraisera byla především v děsu a působivosti. Tady děs odpadá právě z důvodu, že
divák předem ví, že děj ve filmu není zasazen v realitě, nýbrž ve snu, kde může kdokoli
očekávat na každém rohu jakoukoli bláznivější lekačku a nebát se přitom o postavy.
Ve scénách, kdy má být další hrdina zabit nelítostnými cenobity je použita stejná gradace
jako v NoES. Především jsou zbytečně dlouhé, i když je předem jasné jak postava skončí.
Nechybí gore a zabití jsou alespoň trochu vynalézavé (především přístroj na hlavě po vzoru
Saw). Brutalita úmrtí jednotlivých postav je dost exhibicionistická, až se občas nechtěně
stane, že to vypadá směšně (terminátorovsky zavražděný policajt). Po vzoru Nové noční můry
se Hellworld odehrává ve světě, kde Hellraisera znají jako film. Cenobité i Lemarchand
nejsou pro hrdiny filmu ničím novým, jeden z nich dokonce nosí tričko s Pinheadovou
podobiznou a internetovou stránku namluvil Doug Bradley. Podobnost s elmstreetovskou
frančízou pak dokonává působení ducha hodné jeptišky, jež je odhodlaná hrdinům pomoci.
Policejni důstojnik: Co za chlápka, jako jste vy, dělá vlastně v tomhle velikým domě?
Lance Henriksen: Rád pořádám párty!
Přítomnost logických nesmyslů a chyb by se snad dala i přejít, pokud se ale Bota a zbytek
tvůrčího týmu ve svém díle očividně vůbec nevyznají, nastává problém. V jednom momentě
jakoby film dostal určitou logiku, jenže posléze je popřena úplně jinou a ta je nakonec
vyvrácena ještě jinou, která ale popírá řadu jiných skutečností na první pohled dávající
alespoň nějaký smysl. Prostě zmatek. V jednom momentě v závěru to vypadalo, že se dostaví
zajimavá pointa, ta však poté pobude platnosti a je nahrazena úplně jinou nedávající žádný
smysl. A to jsem přešel s pouhým úsměvem začátek, který začíná snem a pokračuje probuzením s
titulkem na obrazovce "Dva roky poté". Další podobná technicky zvoraná scéna je ta, kde
dojde k dekapitaci jednoho z hrdinů - Pinhead se napřahuje se sekáčkem, střih na ležící
oběť, která má hlavu vysunutou přes okraj jen na půl. K čistému seku přece jen dojde, i když
k ní logicky dojít nemělo (při opakování scény jsem si navíc všiml, že poprvé si lehne ještě
dál od okraje, než se ukáže v dalším střihu).
Kvalitou je Hellworld o něco horší než předchozí Deader, což se sice dalo čekat, avšak
doufal jsem v opak (a před projekcí taky tak k filmu přistupoval). Jediným kladem na filmu,
tedy něco o čem by se dalo mluvit pozitivně, je Lance Henriksen. Jeho role Pinheadova
sekundanta s uměním teleportace je na pohled zábavná a na rozdíl od ostatního dobře
zvládnutá (scény s Bradleym působí spíš jako by byly pouštěny z archivních záběrů). Kdyby
nebylo Henriksena, možná bych šel s hodnocením ještě níž. Doporučit se dá snad jen těm, co
se dívají na poslední díly už jenom z povinnosti a z úcty ke kdysi slavné sérii. Osmý díl je
bezpochyby nejhorší z Hellraiserů a dívat se na něj dá snad jen v podnapilém stavu. Škoda
pro autory, že jsem abstinent.
Pokud chcete ohodnotit film, použijte k tomu prosím komentář. K debatě nad osobou recenzenta, recenzí, technickými detaily či k reakci na předchozí příspěvky slouží diskuse, po kliknutí na tlačítko se sama založí. Díky. Vulgární a pravidla nerespektující komentáře budou vymazány.
