Jistě jste si všimli, že pokud v poslední době zaznamená nějaký Asijský horor byť sebemenší světový úspěch, Hollywoodský remake na sebe nenechá dlouho čekat. A to pokud možno za použití původního režiséra. Podle některých je to čistě komerční tah, podle jiných takový krok pomáhá divákovi, který není navyklý na asijský styl vyprávění. To ale není předmětem této recenze. Nejinak tomu bylo v případě filmu
Ju-On: The Grudge od Takashiho Shimiza. S jedním malým rozdílem. Výkonným producentem snímku se stal veterán žánru Sam Raimi. A rozhodně neprohloupil.
Film díky bohu není doslovným opisem originálu (jako se stalo například u Psycha), ale na některé události kouká z mírně odlišného úhlu pohledu, jiné úplně vynechává, další naopak přidává (ať již pocházejí přímo z pera amerického scénáristy, nebo jsou "vypůjčeny" z televizních dílu Ju-On). Ve výsledku mi přišel oproti japonské verzi film o dost přehlednější, ale samozřejmě také jednodušší (vytratily se některé těžko pochopitelné události, víc se vysvětluje, věci jsou polopatičtější), což ale rozhodně nepovažuji za zápor. Ale každému podle jeho gusta.
A nyní již konečně něco k ději filmu... Japonská tradice (Ju-on) říká, že pokud nějaký člověk zemře pln nenávisti, vznikne kletba. Kletba je spoutána s místem smrti a postihne každého, kdo na něj vstoupí...
Mladá Američanka Karen působí na výměném pobytu v Japonsku jako dobrovolná pečovatelka. Jednoho dne se Yoko, pečovatelka EmmyWilliamsové, neobjeví v práci a tak šéf pošle právě Karen. Karen se v domě setká se starou paní, která je na první pohled trochu mimo, což by však nebylo to nejhorší... V domě jsou slyšet nejrůznější zvuky - kroky, šelesty...mňoukání... Nakonec hrdinka objevuje malého chlapečka Toshia, stává se svědkem děsivé smrti staré paní a události se dávají do pohybu.
Další děj filmu popisuje osudy Karen, její snahu pochopit co se v domě děje, osudy dalších návštěvníků domu i to co se zde stalo ve více či méně vzdálené minulosti... Události se pěkně svižne (i když ne chronologicky) řadí jedna za druhou, příběh odkrývá další detaily a všechno se pěkně svižně blíží k závěru, kde se dočkáme poměrně jasného vysvětlení a příslibu dalšího dílu.
Celý film pěkně odsýpá, rozhodně se vám nestane, že byste se nudili. Atmosféra sálá z každého zákoutí, budete jen tichounce sedět s rukama zaťatýma do křesla a čekat, kdy na vás co vybafne. A že lekaček je opravdu požehnaně, málem jsem si uhnal infarkt. Kromě scénáře atmosféru strachu dotváří perfektí nazvučení a nasnímání, kamera dělá proto aby vás zneklidnila psí kusy. Efekty jsou takové jaké mají být - poctivě odvedené, pěkně strašidelné, nikde jsem si nevšiml, že by něco vypadalo nerealisticky (pokud se to dá v hororu vůbec říct), že by mě nějaká scéna rozesmála, nebo mi připadala samoúčelně nechutná.
Abych pořád jenom nechválil, fim má samozřejmě i své mušky. Sem tam se scénář podřizuje víc atmosféře než ději , jinde zase narazíte na drobná klišé (američani přeci jen zůstanou američany), tu a tam bych řekl, že herci trošku přehrávají. Jinak i když byl film zasazen do původního Japonského prostředí, tak v těch nejdůležitějších úlohách samozřejmě vystupují Američané, což je na jednu stranu dobře (nevím jak vám, ale mě připadají všichni Asiati dost podobní, což mi v orientaci v ději zrovna nepomáhá...), na druhou stranu se připravte na porci fešáků a blondýnek... Asijští herci byli díky bohu vybíráni tak, aby nevypadali jak stádo klonů. Z herců budete pravděpodobně znát jen hlavní hrdinku Sarah Michelle Gellarovou, která hrála v kdejakém béčku poslední doby a potom také Yuya Ozekiho a Takako Fujiovou, kteří hráli duchy "chlapečka" a "ženy s dlouhými vlasy" už v originále (jeden by skoro řekl, že se Japonci ničeho kromě dětí a dlouhých vlasů nebojí...)
Na závěr si ponechávám srovnání s japonským originálem. Spoustu lidí určitě naštvu, ale nemůžu si pomoct. Remake se mi stejně jako v příadě Kruhu líbil víc než originál. Mnohem víc jsem se bál, mnohem míň nudil a byl jsem méně zmatený. Podotýkám, že původní verzi jsem viděl jako první! Nevím čím to je. Jestli tím, že na Americkou verzi jsem se koukal sám, nebo tím, že od Ju-onu jsem čekal strašně moc a od Grudge vůbec nic, nebo nedokážu strávit asijský způsob vyprávění filmu, nebo jsem barbar, co nepřekousne jinou kaši, než na kterou je zvyklý, nebo to Amíci opravdu umí líp... No nezbývá mi než nechat konečné soudy na vás. Já vám film můžu jen doporučit.
- (9/10)
