Cube Zero začíná v podstatě totožnou úvodní scénou (ve stejném duchu), jaká byla k vidění v původním filmu -
osoba v uniformě se jmenovkou Ryjkin otevírá poklop od místnosti, načež v momentě, kdy
vstoupí do jejího středu, se spustí skrytý mechanismus - ze zdí se vysunou hadice a
nic netušící oběť postříkají průzračnou kapalinou. Určitě to není voda, ale protože je
Ryjkin už pár desítek hodin dehydrovaný a kapalina nemá žádný zápach, ani žádnou chuť,
uvěří, že se jedná o životodárnou H2O a pokusí se z konců prstů vysát poslední kapky.
Výsledek o pár sekund později je hodně naturalisticky rozpuštěné tělo (viz obrázek).
Mezitím v pohodlí monitorovacího střediska hluboko v podzemí se technik Winn po zjištění, že
jedna žena z nové testované skupiny byla do projektu umístěna zřejmě úředním omylem,
vydává do hlubin smrtícího zařízení pro její záchranu.
Po Andrzeji Sekulovi se ke slovu dostal i scenárista druhého dílu Ernie Barbarash a na
rozdíl od svého kolegy se rozhodl dějově jít ještě před Nataliho originál z roku 1997.
Jedním z důvodů proč tak učinil mohl být ten, že v Hypercube si dal s nápadem na film sám
sobě laťku až moc vysoko. Čím může trumfnout příběh ze čtvrtého rozměru? Vrátit se před
první díl byla určitě jednou z těch lepších možností jak vzbudit v divácích, kterým
se Kostka ještě nevykouřila z hlavy, zájem. Nápad je to jistě více než zajímavý, jak ale
dopadl v praxi, to už je věc druhá. Jeho snímek prakticky nemá s Cube jedničkou moc společného, snad jen, že závěr se celkem elegantně napojí na jednu jeho část.
Z pochopitelného důvodu musela hlavní atrakce filmu - kostka - prodělat po technologické
stránce určitý krok zpět. Není úplně odlišná od té nám dobře známé, jen prošla potřebnou
(?) kosmetickou úpravou. Kdyby nebyly na zdech kulaté průchody, které tu zřejmě mají
navozovat retrospektivní dojem, nikdo by si nevšiml, že se dívá na, z časového pohledu,
úplně první kostkové dějství. Největší viditelnou změnou oproti svým předchůdcům je tak
přidání příběhu na pozadí odehrávající se mimo oblast kostky. Hlavními protagonisty v této
příběhové části jsou dva technici dohlížející nad správným děním v kostce a nejen to.
Jelikož kostka slouží k velkému experimentu, jejich činností není jen sledovat hrůzně
vypadající popravy v místnostech obsahujících pasti, mapovat pohyb uvězněných a v nudnějších
chvílích hrát šachy (Winn je šachový génius). Musí vykonávat dokonce i takové věci, jako je
implantování snů a čas od času rozhodnout o osudu šťastlivce, kterému se podařilo najít
z bludiště cestu ven.
Díky tomu, že tvůrcům opět stačily k natáčení jen dvě krychlové místnosti, šla většina
trojnásobného rozpočtu původní Kostky (1,2 milionu kanadských dolarů) do speciálních
efektů. Na filmu se účastnilo dvojnásobné množství trikařů a je to určitě vidět. A to nejen
na animovaných sekvencích na počítačích techniků, ale hlavně při střetu vězňů s pastmi.
Fanoušci gore budou potěšeni že vůbec nejbrutálněji vypadající scéna, která hravě překoná
i výstup Aldersona, prvního vězně z jedničky, se odehraje během prvních pěti minut. Pasti
většinou pracují na mechanickém principu a nejsou ani moc přetechnizované, možná až na
sonické rozstřelení oběti (je ale fakt, že už i v tom dnešní armáda dělá podstatné kroky
vpřed), a už nevypadají tak hrozně digitálně jako v Hypercube.
Pokud pominu příběh z druhé perspektivy, o čemž se dá spekulovat jestli přece jen neokrádá
film o dříve přítomné tajemno, chybí tu nové nápady. U Hyperkrychle si Barbarash se scénářem
slušně vyhrál s fyzikálními zákony a čtvrtý prostor nabízel pár zajímavých překvapení. Tady,
jako by si byl vědom, že režie zůstane na jeho osobě, je poznat, že při psaní váhal a nebyl
si tak úplně jist, co do něj dát a co ne. Například přidání supervojáka bylo jasným
šlápnutím vedle (stejně tak účast nadřízeného Jaxe a jeho dvou kumpánů, kteří vypadají
jako postavičky z nějakého šíleného futuristického tech-noirového sci-fi), ale třeba idea
zbavování se nepohodlných pracovníků je docela dobře dotažená.
Na celém snímku je bohužel vidět, že režisér Barbarash nemá zdaleka takový filmový talent
a cit jako Vincenzo Natali. Momenty, kdy někdo vstoupí do místnosti s pastí jsou (někdy až
přehnaně) efektní a odvracejí tak pozornost od příběhu. Z postav vězňů si pravděpodobně
neoblíbíte nikoho, umírají ještě dřív než se u nich stačí projevit sebemenší náznak vývoje
charakteru (sejdou ze světa stejně tak rychle jako hrdinové z Andersonova Alien vs
Predator). Chybí tu sebemenší náznak napětí, což byl jeden z klíčových elementů úspěchu
první Kostky a použití sci-fi prvků se hodí spíš do Hypercube než do prequelu. Přítomnost
humoru mi někdy vadila (ve scénách, kde Jax jedná s podřízeným), někdy naopak velmi
vyhovovala ("použijeme tě jako pokusnýho králíka").
Cube série má, jako řada jiných, klesající kvalitativní úroveň a jako v ostatních případech
za to může vysoká kvalita prvního dílu. Pokud bych měl u každého dalšího dílu ubrat jeden
bod, Cube Zero by mi vyšel jako mírný nadprůměr a tomu jeho výsledek taky odpovídá. Je
dobře, že u nás nešel do kin, dát za něj cenu lístku do kina by mi bylo líto, ale za
vypůjčení dvd, zvlášť pokud jste fanoušci původní Kostky, stojí. Na konec bych jen dodal:
Možná by bylo na místě ptát se, jaký smysl má prequel, jehož účelem bylo vysvětlit záhadu
a nakonec z ní poví jen malý kousek (dozvíme se vlastně jenom to, proč lidé končí v
útrobách kostky). Je otázkou jestli měl Barbarashův nápad vůbec šanci na úspěch když
"porušuje" heslo originálu, které zní: Nepátrej po důvodu... hledej cestu ven.
- (16 hodnocení, průměr 6.69/10)
