Fotograf Tun se během noci vrací se svojí přítelkyní z oslavy, když v tom náhle jeho vozidlo
srazí ze tmy nečekaně zjevivšího se chodce uprostřed vozovky. Ve zpětném zrcátku zjistí, že
náraz dost pravděpodobně dívka nepřežila a nejlepší řešení, jaké je v momentě napadne, je z
místa co nejrychleji ujet. Následující den si jde Tun vyzvednout vyvolané fotky, které
pořídil a na několika z nich nachází podivné bílé stíny, z nichž jeden má tvar lidského
obličeje. Krátce poté se začínají dít zvláštní věci. Přítelkyni Jane se začínají zdát
strašidelné sny, ve kterých se jí zjevuje duch přejeté dívky a Tun se nemůže zbavit pocitu,
že kdykoli vezme do rukou fotoaparát, zlý duch je nebezpečně na blízku.
Přestože Thajsko není na horrory tak zajímavé jako ostatní východoasijské země, pár
nadprůměrných počinů odtud vzešlo: jmenovitě 303 Fear Faith Revenge, 999-9999, Bangkok
Haunted, Pob Body Jumper, jeden díl antologie Three, The Eye a teď naposledy se k nim
může řadit Shutter, který je dost možná vůbec tím nejlepším co tato země dosud nabídla.
Především ukazuje, že je stále v možnostech tvůrců vytvořit něco, co dokáže v rámci
asijského horrorového žánru vyloženě překvapit. Poslední dobou je totiž bohužel znát,
že tato oblast pomalu ztrácí dech. Většina z nich omýlá prakticky pořád dokola to samé,
tzn. figuruje v nich duch s podobou ženy s dlouhými černými vlasy, který chce nasbírat co
nejvíc obětí, nejlépe včetně hlavních hrdinů, a jen v málo případech se v nich tvůrcům
povede přidat něco nového, co by znamenalo přínos žánru. Shutter se sice od klasických
Ringem inspirovaných filmů na první pohled nijak výrazně neliší, ale na rozdíl od nich
zpracovává téma tolik potřebným svěžím způsobem a sází více na propracovaný příběh než
na lekačky (ačkoliv i těch je tu slušný počet).
Pokud byl korejský Phone alespoň pro
jednu specifickou věc zapamatovatelný, tak pro použití telefonu jako hlavní zbraně záporné
postavy k udolávání svých obětí. Pro Shutter je to fotoaparát, jenom narozdíl od Phone
je to jediný možný způsob jak kladní hrdinové můžou záporného ducha vypátrat. Ten totiž
není vidět běžným zrakem. Jeho přítomnost se ukáže jen na fotografiích, které vyjedou
hotové během několika sekund z polaroidu. Docela fascinující je fakt, že všechny fotografie
s duchy uvedené ve filmu jsou, podle režiséra, naprosto pravé, což při pohledu na některé
z nich není zrovna dvakrát příjemné vědět. Na druhou stranu, je tam řečeno i pár možných
logických vysvětlení, jak se na filmový materiál můžou tyto anomálie dostat. Prý se dost
běžně takové fotky falšují, nebo se může za jistých okolností stát, že část obrazu z jedné
se může přimíchat do té druhé.
Co se týče provedení, po řemeslné stránce je Shutter vskutku povedený (zvlášť na thajský
film). Je docela těžké uvěřit, že pro Parkpooma Wongpooma je to teprve celovečerní debut,
protože způsob jakým natáčí se vyrovná minimálně současným standardům a pokud na sobě
zapracuje, není důvod proč by neměl brzo zapadnout mezi režisérskou špičku. Jednou z jeho
hlavních priorit je přehlednost (avšak na úkor počtu postav) a vytvoření hutné atmosféry
(což naštěstí není na úkor příběhu). Dále co musím pochválit, je profesionální kamera, která
občas provádí hotové divy, jako např. ve scéně, kde někdo běží místností směrem k oknu a
vyskočí, kamera ho jen s krátkým zpožděním následuje a bez jediného střihu se dostane až na
okraj místnosti, odkud zabírá výsledek pádu. Je to tak působivé, jak to dobře zní. Daleko z
průměru vyčnívá i soundtrack, z jehož hlavního motivu dostáváte pocit něčeho znepokojivého
už během úvodních titulků.
Scénář je místy dobře propracovaný, ale je víceméně předvídatelný. Řada věcí se dá
odhadnout bezpečně dopředu, a to včetně toho, jakým směrem se bude částečně ubírat děj a
kdy se objeví další scéna s duchem. Je zajímavé, že v tomto případě to vůbec nevadí, protože
téměř všechny lekačky jsou natočeny způsobem, že i když víte, že má v daném okamžiku
následovat, funguje tak jak má a většinou vás vystraší stejně dobře jako když je v jiném
filmu pečlivě nachystaná a nedá se předem očekávat. Neznamená to ale, že by scénář
neobsahoval žádná překvapení a dějové zvraty. V průběhu se jich dostaví několik, a věřte,
že scenáristovi nápady vydrží až do konce.
U pořádného duchařského snímku by samozřejmě nemělo chybět strašidelné finále. Shutter
ho má, a to dokonce jedno z nejděsivějších, jaké u tohoto druhu filmů kdy uvidíte. Je
skvěle vymyšlené a neslouží jen k důkladnému vystrašení diváka, zároveň plní účel
spletení všech otázek a naznačených indicií z předchozího děje smysluplně dohromady. I
kvůli závěru jsem mu odpustil, že není nijak extra originální.
Pokud chcete ohodnotit film, použijte k tomu prosím komentář. K debatě nad osobou recenzenta, recenzí, technickými detaily či k reakci na předchozí příspěvky slouží diskuse, po kliknutí na tlačítko se sama založí. Díky. Vulgární a pravidla nerespektující komentáře budou vymazány.
