Blood Feast

Trocha suchých faktů z IMDB na úvod: Blood Feast (1963)
USA 67 minut
	Režie:	Herschell Gordon Lewis
	Scénář:	Allison Louise Downe (as A. Louise Downe), David F. Friedman (story), Herschell Gordon Lewis (story)
	Hrají:	William Kerwin (Det. Pete Thornton (as Thomas Wood), Mal Arnold (Fuad Ramses), Connie Mason (Suzette Fremont), Lyn Bolton (Mrs. Dorothy Fremont), Scott H. Hall (Frank, police captain), Toni Calvert (Trudy Sanders), Ashlyn Martin (Marcy, girl on beach), Astrid Olson (Motel Victim), Sandra Sinclair (Pat Tracey), Gene Courtier (Tony, boy on beach)
	Produkce:	David F. Friedman (producer), Stanford S. Kohlberg (producer), Herschell Gordon Lewis (producer)
	Hudba:	Herschell Gordon Lewis
	IMDB keywords:	goddess, egyptian-princess, ishtar, murder, human-experiment, independent-film, sacrifice, blood, resurrection, cannibalism, rites, video-nasty, gore, police, body-part, caterer, ceremony, death, cult-film, bathtub-scene, další...
	IMDB link:	http://us.imdb.com/Title?0056875
	Titulky:	Hledat na OpenSubtitles.org

Snímek Blood Feast z roku 1963 bývá dnes zařazován do kánonu filmového hororu jako první skutečný krvák, předznamenávající příchod žánrů gore a splatter. V době svého vzniku šokoval diváky nevídanou mírou zobrazování násilí a udělal z režiséra Herschella Gordona Lewise kultovního tvůrce, na jehož odkaz navazují tak obskurní režiséři jako John Waters nebo Peter Jackson.

Herschell Gordon Lewis začínal svou filmařskou kariéru na přelomu padesátých a šedesátých let sérií soft erotických filmů, které vyráběl ve spolupráci s producentem Davidem Friedmanem. Za nápadem natočit brutální horor nestály žádné ušlechtilé úmysly, ale čirá touha vydělat peníze. Samotný režisér v jednom interview říká: „Netušil jsem, že se stanu součástí filmové historie. Uvědomil jsem si, že točíme typ filmu, jaký před námi nikdo nenatočil. Otázka zněla: Bude to nějaké kino promítat?“(http://www.brightlightsfilm.com/34/lewis.html, překlad: Ašitaka). Příběhově byl Blood Feast tuctovým komerčním béčkem, jakých v padesátých a šedesátých letech vznikaly desítky. Scénář A. Luise Downeho vyprávěl příběh obchodníka s kuriozitami Frauda Ramsese, který pro jednu svou zákaznici připravuje na oslavu narozenin její dcery prastarou slavnost egyptské bohyně Ištar. Nikdo však netuší, že Ramses je pachatelem série bestiálních vražd mladých dívek a že slavnost má být korunována opravdovou lidskou obětí.

H. G. Lewis je sice průkopníkem gore a bořitelem tabu, ale rozhodně to není dobrý režisér. Blood Feast je možná revoluční v míře zobrazování násilí na plátně, ale rozhodně to není dobrý film. Klíčové slovo při jeho popisování je lacinost, která začíná už u scénáře a propracovává se přes poloamatérskou technickou stránku a mizerné herecké výkony až k nezvládnuté režii a nevyváženosti filmu jako celku.

Všechny postavy mají inteligenci krav postižených BSE a od diváků scénář očekává to samé. Hlavním hrdinům, zejména detektivovi v podání Lewisova dvorního herce Thomase Wooda, často nedochází elementární souvislosti, dialogy jsou neumětelskou změtí žánrových klišé a holých nesmyslů a zápletka drží pohromadě sotva první čtvrthodinu, po níž se záplava nelogičností a absurdit nezadržitelně rozpadá scénáristovi pod rukama. Ramses v první scéně zhypnotizuje svou zákaznici, ale pak hypnózu nepoužije ani když stojí tváří tvář smrti. Jednu oběť Ramses omráčí na ulici za denního světla, hodí ji přes rameno a odnese ji pryč, aniž by si toho někdo všiml. Dívka, která se má stát poslední obětí bohyni Ištar, navštíví přednášku věnovanou krvavým egyptským rituálům a pak s radostí přivítá novinu, že její matka k jejím narozeninám nachystala pravou staroegyptskou slavnost. Korunu tomu všemu nasadí konec, kdy má konečně dojít k už v názvu avízované krvavé slavnosti. Ta je přerušena, ještě než Ramses stačí kohokoliv zabít, a místo závěrečného souboje s vraždícím maniakem nám tvůrci servírují zbabělý útěk kulhajícího zabijáka před policií zakončený v drtiči popelářského vozu.

Herecké výkony jsou strašné. Co protagonistům schází na hereckém umění, to dohánějí přehnanou snaživostí. Wood by chtěl být drsný, ale přitom působí nafoukaně a tupě, bývalá modelka Playboye Connie Nelson je naivní a bezvýrazná. Křečovitá a afektovaná kreace Mala Arnolda v podání Ramsese působí v té záplavě ochotníků alespoň jako vtipná karikatura a bude asi tím jediným, co vám po shlédnutí filmu zůstane v paměti. Amatérismus ještě umocňuje střih a zvuk, který na několika místech očividně nesedí, a odpudivá monotónní hudba, jejímž autorem je sám Lewis.

Takový je Blood Feast a nemá cenu si nalhávat, že jde o nějaké veledílo. Přesto nepostrádá jisté trashové kouzlo nechtěného a s určitou dávkou nadhledu se dá těch 67 minut filmu odkoukat. Ostatně důvodem, proč se zapsal do dějin žánru, nebyla jeho kvalita. Krvavé scény jsou ve filmu zhruba čtyři rovnoměrně rozdělené mezi začátkem a koncem. Jejich triková úroveň odpovídá kvalitě celého filmu, takže tvůrci si často vypomáhají střihem a Ramsesovy mordy většinou nepůsobí příliš přesvědčivě. Přesto je to průkopnické dílo v oblasti splatterových efektů pozoruhodné tím, že Lewis v krvavých scénách používal skutečné zvířecí vnitřnosti.

Po Blood Feast Lewis pokračoval v soft erotickém žánru, ale často jej prokládal krvavými horory (podobným způsobem o deset let později pracovala řada italských a španělských režisérů). Už v roce 1964 přišel s Ten Thousand Maniacs!, brutální komedií o městečku na americkém jihu, jehož obyvatelé každých sto let pořádají oslavu spojenou s vražděním náhodně projíždějících. Morbidní humor a nadsázka tu pomohly uhladit hrany mizerným hereckým výkonům a nízkému rozpočtu, takže film je považováni za Lewisovo nejlepší dílo jak fanoušky, tak samotným režisérem. Snímkem Color Me Blood Red (1965) Lewis ukončil spolupráci s producentem Friedmanem. Historka o malíři, který ve svých obrazech místo barev používá krev mladých dívek, byl jejich nejslabším společným filmem. Ani pak se Lewis hororu nevzdal a dál chrlil nízkorozpočtové trashe plné černého humoru a extrémní brutality. A Taste of Blood z roku 1967 vypráví o muži, který se promění v upíra poté, co vypije lahev slivovice z Britských ostrovů, načež se vypraví do Anglie zabít potomka doktora Van Helsinga, ve Wizard of Gore (1970) iluzionista svými triky způsobuje dobrovolníkům z řad publika skutečná zranění a snímkem Gore Gore Girls (1972) o vrahovi striptérek Lewis poprvé spojuje oba své vyvolené žánry – horor a erotiku. Gore Gore Girls byly také nadlouho jeho posledním filmem. Řadu let se věnoval psaní odborných knih na téma psychologie a ekonomie a k natáčení se vrátil až v roce 2002 s Blood Feast II: All U Can Eat. Fraud Ramses III. v něm kráčí v šlépějích svého dědečka.

Kdyby své filmy natáčel o deset let později, byl by jen dalším z řady špatných režisérů obskurních filmů, na které si dnes vzpomenou jen sběratelé filmových kuriozit. Lewis ale předběhl svou dobu a to z něj udělalo fenomén.

Přidáno: November 9th 2004
Recenzent: Asitaka
Skóre: - (3/10)
Uživatelé: - (3 hodnocení, průměr 3.67/10)
Související odkaz: Rozhovor s H.G. Lewisem
Kliknutí: 3904