Počtvrté a zřejmě naposledy se setkáváme u recenze filmu, který vznikl na motivy knihy jednoho z mých nejoblíbenějších spisovatelů, Johna Wyndhama. Zpracovanou knihou jsou (opět) Midwichské kukačky, pachatelem slavný John Carpenter. Ten se v adaptaci vydal poměrně odlišným směrem než kniha i první film, směrem, který by mohl čtenářům Studny poměrně dobře vyhovovat. Však se na to podíváme.
Základní myšlenky příběhu jsou v Carpenterově verzi v podstatě stejné jako v knize a původním filmu, proto se nebudu zbytečně zdržovat rozepisováním, o co vlastně jde a soustředím se na novinky. Ty z vás, kdo se s Village of the Damned setkávají poprvé, odkazuji na svou starší recenzi, kde je vznik a vývoj situace dostatečně podrobně uveden. Pokud si tedy radši nepřečtete knížku, která sice nepatří k tomu nejlepšímu, co kdy Wyndham napsal, ale rozhodně není špatná.
Carpenter zjevně pojal svoji Village of the Damned (dále VotD) jako modernizovaný remake staršího filmu, ale narozdíl od něj bez ambicí být adaptací knihy (dokonce mám pochybnosti, jestli ji Carpenter vůbec četl). Došlo tak k zajímavému rozpolcení, kdy starší VotD velmi přesně odpovídá knize, remake do značné míře odpovídá starší verzi, ale mezi knihou a remakem není skoro žádný zjevný vztah: Je to trochu, jako kdybyste si nechali převyprávět nějaký složitější film přes prostředníka - vaše představa se zákonitě posune podle toho, jak si přetransformujete myšlenky vypravěče, který sám předtím nějak interpretoval myšlenky originálu.
V čem tedy konkrétně došlo ke změnám? Zejména ve dvou oblastech: umístění děje a pojetí Dětí. Zatímco se původní verze filmu odehrává v anglické vesničce na začátku druhé poloviny dvacátého století, remake je situován do malé vesničky v současné Americe. Rozdíl je to větší, než by se mohlo zdát, plyne z něj celá řada důsledků: Do pozadí je zatlačeno tradiční vnímání rodiny (morální nepřijatelnost nemanželského dítěte) a konflikt mezi mateřským citem a strachem z neznámého: Otázka už nestojí, jak se "rodiče" vyrovnají s existencí Dětí, kterým slouží vlastně jen jako hostitelé, ale jestli je vůbec nechat narodit. Spíše než tradiční předsudky se projevuje vliv vlády, která je dokonce ochotna všem rodičům, kteří se rozxhodnou přivést dítě na svět, zaplatit nemalé dávky jen za možnost Děti pravidelně zkoumat - zjevně za účelem vytěžit z nich maximum.
Druhou velkou změnou je výrazně odlišné pojetí samotných Dětí. Wyndham je popisoval jako určité vylepšení základního modelu, nový živočišný druh, který postupně nahradí zastarávající homo sapiens sapiens; konflikt plyne z toho, že starý druh musí bránit své místo na slunci, aby nebyl vytlačen, zatímco v zájmu nového druhu je potlačit největší hrozbu své existenci - své předchůdce. Nic osobního, jde o biologickou nutnost. První VotD už tuto představu poněkud posunul, v jeho pojetí nejsou Děti dalším vývojovým stupněm, spíš jen jakýmsi úkrokem stranou. Carpenterovy Děti už jsou úplně odlišné, svým vznikem i projevy jde prakticky o mimozemskou formu života, která chce Zemi dobýt pro sebe. Motivem jejich jednání není snaha o přežití s co nejmenšími následky pro okolí, zřetelně se projevuje nenávist vůči lidstvu nebo přinejmenším lhostejnost k cizímu životu. Současně je ale evidentní, že Děti nejsou pokročilým druhem, naopak, pro absenci citů jsou něčím menším, něčím, co je správné a záslužné vyhladit (ne politováníhodné, ale životně nutné).
V důsledku toho se pochopitelně změnilo vyznění filmu. Z původního psychologicky zaměřeného katastrofického sci-fi se stal čistý horror. To, co bylo dříve jen decentně naznačeno, dnes Carpenter ukazuje v přímém záběru a se zvukovými efekty, jejichž účelem je vylekat diváka. Je to vidět hned na začátku u přímých obětí Mimodne (chlapík grilující hamburgery opravdu po procitnutí z bezvědomí nevypadá dobře) a i v dalším průběhu se podobné relativně drastické scény opakují (pro gore maniaky: drastické ve srovnání s knihou a starým filmem, ne ve srovnání s italskými drasťárnami). Je otázka, jestli je to dobře. Mě osobně spíše vyhovovalo původní přemýšlivé pojetí, na řadu diváků však mohlo působit poměrně nudně a nezáživně. Jednoznačnou nevýhodou remaku je závěr, který nejen že naprosto neodpovídá knize, ale dokonce ani zbytku filmu.
35 let, které uplynuly od vzniku první Village of the Damned, se samozřejmě podepsalo na tom, co je technicky možné provést. Jsem však rád, že se Carpenter držel zpátky a efekty šetřil - kromě obligátních zářících očí jde vlastně jen o několik málo znetvořených mrtvol. Jediné, co si režisér mohl odpustit, je přestřelka s policií, která filmu nic dobrého nepřináší a klidně by v něm vůbec nemusela být.
Nejsem si jistý, jak se postavit k závěrečnému hodnocení. Nelíbí se mi sice příliš změny, které Carpenter do Village of the Damned zavedl, na druhou stranu se ovšem nemohu ztotožnit s téměř univerzálním zavržením, které film potkalo na IMDB. Dokonce mám dojem, že je tato verze nejen pro čtenáře Studny přístupnější, právě proto, že se víc soustředí na horrorovou složku než na - filmově relativně špatně zobrazitelné - myšlenky v pozadí.
- (8 hodnocení, průměr 6.88/10)
