Vytrvalí a/nebo pečliví čtenáři Studny už vědí, že k mým oblíbeným spisovatelům patří John Wyndham, známý zejména pro svůj výborný Den trifidů. Nádherná kniha o boji lidí o přežití v postkatastrofickém světě ovládaném chodícími masožravými rostlinami, byla dvakrát zfilmována (obě recenze máme zde na Studně). Ostatní Wyndhamova tvorba se bohužel větší známosti nedočkala, i když se nedá říci, že by byla výrazně horší než Den trifidů - některé knihy jsou dokonce lepší! Přesto byla zfilmována ještě jedna ze zbylých novel, překvapivě ta, kterou bych považoval za nejméně vhodnou pro filmovou adaptaci: Midwichské kukačky.
Anglická obec Midwich byla úplně obyčejnou ničím nevýznamnou vesnicí, o které málokdo vůbec kdy slyšel. To se však změnilo toho osudového dne, 26. září (rok neuveden). Tehdy jako by Midwich úplně zmizela ze světa. Bylo přerušeno telefonické spojení, ustal veškerý život, okruh několika mil kolem návsi se stal zónou nikoho: kdo tam vkročil, okamžitě ztratil vědomí. Jestli byla zvláštní náhlost, se kterou se zdravý člověk zhroutil, pravidelnost nebezpečné oblasti a to, jak ani nejlepší ochranné prostředky nefungovaly, ještě podivnější byl fakt, že se zasažené osoby okamžitě po vytažení z kritické oblasti vzpamatovaly a nejevily žádné vedlejší účinky kromě strašlivé bolesti hlavy. Když pak záhadná omračující síla zničeho nic zmizela, aniž zanechala stopy, zdálo se, že půjde o další z řady záhad, ke kterým sem tam dochází. Jak se ale všichni mýlili!
Během několika měsíců se ukázalo, že Mimoden přece jen způsobil jisté následky. Napřed šlo jen o ojedinělé tragédie, rozhádaná manželství a podobně, postupně se ale začala ukazovat děsivá pravda: Každá žena ve správném věku a zdravotní kondici, která byla toho dne v Midwichi, otěhotněla. Taková zpráva pochopitelně vyvolala paniku, která trochu utichla poté, co ultrazvukové snímky dokázaly, že nastávající matky nosí úplně normální lidské plody. Narození čtyřiceti zdravých dětí pak odstranilo poslední zbytky strachu, i když nepříjemné pocity zejména na straně manželů nezmizely. Nějakou dobu se zdálo, že život půjde dál.
Jistě je vám jasné, že to bylo skutečně jen zdání. Postupně začaly na světlo vyplouvat zvláštní podivnosti. Už vzájemná podoba dětí byla zarážející, to ale nebylo nic proti jejich inteligenci: Děti se učily nesmírně rychle, svými schopnostmi rychle přesáhly schopnosti normálních dětí, i starších. To byl ale jen počátek... Výzkum ukázal, že úžasný intelekt dětí je způsoben něčím novým: telepatií. Děti jako by sdílely jednu mysl, co znalo jedno, to znaly i všechny ostatní. Postupně se začal projevovat i další aspekt tohoto nadání: děti dokázaly vnutit svou vůli svému okolí. Naplno se to projevilo, když řidič nechtěně jedno z dětí srazil a vzápětí se rozjel na plný plyn proti zdi...
Po zkušenostech s Dnem trifidů, jen o několik let mladším, jsem k filmu přistupoval velmi opatrně. Můj nedobrý pocit zesílil, když se mezi titulky objevil i nápis, že jde o film podle novely - obvykle to značí, že si film vypůjčí název (k čemuž ke všemu u Village of the Damned nedošlo - jako by si autoři nemohli dovolit zaplatit za licenci) a tím veškerá podobnost skončí. Překvapilo mě proto, když další vývoj poměrně slušně kopíroval knihu. Pořád jsem netrpělivě očekával, kdy film konečně opustí Wyndhamovu předlohu a zvrátí se v další mizerný film podle knihy. Nedošlo k tomu až do konce...
Určité rozdíly tu samozřejmě jsou. Midwichské kukačky jsou postaveny na myšlenkách a telepatii, tedy na atributech, na které filmy nejsou zrovna ideálně stavěné. Řada dílčích aspektů se tak musela trochu změnit - místo pouhého upřeného pohledu hrozivě zářící oči a tak podobně. Do této kategorie také patří změna chování dětí, které jsou ve filmu zobrazovány skoro až jako absolutně logičtí roboti, s přesnými odměřenými pohyby, zato bez lidských emocí. Jediná větší změna tak je v celkovém vyznění: Kniha je spíš o hledání možností, jak může zaostávající a nový živočišný druh koexistovat v jednom světě, film se místy trochu posouvá směrem k jednoduššímu a vizuálně vděčnějšímu "je třeba zničit vetřelce". Nic proti, do otázky soužití mezi starým a novým tento motiv nevyhnutelně patří a kniha ho samozřejmě obsahuje také.
Zpracování Village of the Damned je velmi decentní, neklid a snad i napětí (těžko posoudit, když znám celou pointu dopředu) v mysli diváka vyvolává svými myšlenkami, ne svým zpracováním. Jediné, co by se dalo označit za efekt, jsou zářící oči dětí, ostatní pojetí je skoro až divadelní (není to nepodobné podobně čistě zpracovanému filmu The Abominable Snowman). Po efekty nabitých filmech posledních let je to příjemná změna, ještě umocněná dobrými hereckými výkony hlavních postav.
Village of the Damned je solidní zpracování pěkné knihy. Jestli vás zajímá mrazivá hrůza, laciné lekačky nebo drahé efekty, není to nic pro vás, ale divákům, kteří při vyslovení slov jako "kniha" nebo "myšlenka" neomdlívají, ji mohu doporučit. Škoda jen, že nejlepší Wyndhamovy kousky (Kukly, Trouble With Lichen) zůstávají nezfilmované...
