Televizním filmům musí člověk odpustit mnohé. Jsou obvykle omezeny nízkým rozpočtem a špatnými herci, scénáristé také nevýbají nejmenší, prostě je jejich nižší kvalita proti běžné filmové produkci nevyhnutelná. Ale co je moc, to je moc. Některé zločiny jsou až příliš odpudivé, tak strašlivé, že se ani televizi nedají prominout. Takový je polský Zaklínač a takové jsou také italské Cruel Jaws. Kdyby vznikly na začátku sedmdesátých let, možná by si mohly vyprosit i průměrné hodnocení, ale při roku výroby 1995 si nezaslouží nic než opovržení.
Jednu věc je Cruel Jaws třeba připsat k dobru: Nejsou to vykradené Čelisti (i když to komentáře na IMDB popírají). Každému je totiž už po pár minutách jasné, že Cruel Jaws vykradly hlavně film The Last Shark a ty "drobnosti", co si "vypůjčily" z Čelistí nejsou nic víc než jen otevřená vrátka pro případné soudní spory, aby se režisér Bruno Mattei mohl bránit rozzuřenému spoluobčanu Castellarimu, že on přece nevykradl jenom The Last Shark... Cruel Jaws jsou prostě ve žraločích filmech něčím takovým, čím je v kanibalských filmech Eaten Alive od Umberta Lenziho. Rozdíl je jen v tom, že - ač se to zdá nemožné - Cruel Jaws jdou ve vykrádání ještě mnohem dál.
Ale dost řečí, pusťme se do rozboru, co všechno je v Cruel Jaws neoriginální. Doslova všechno. Začnu příběhem, to je takové vděčné téma: Cruel Jaws se dají nejlépe popsat jako směs prvních Čelistí (z menší části) a The Last Shark (z větší části), lehce říznutá kousky z Piranha II. V nějakém městečku, jehož jméno není důležité a kromě toho si ho nepamatuji, došlo k žraločímu útoku. Policejní šéf chce zavřít pláže, největší místní pracháč je ovšem proti tomu, protože má začít turistická sezóna a žraločí útoky by turisty jistě odradily; kromě touhy po penězích ho k tomu nepochybně vede i strach z mafiánů, kteří mu svého času dost pomohli a teď by asi neocenili, kdyby jejich investice do místního turistického průmyslu měly přijít nazmar. Ovšem až na ten druh turistů, který láká krev a kterého velice štvou protižraločí opatření.
Tím končí Čelisti a začíná The Last Shark. Nemá smysl ztrácet čas popisem dalšího děje, protože ten přesně kopíruje to, co se děje v Posledním žralokovi, od windsurfingového závodu přes několik pokusů různých místních pitomců o zlikvidování dravce až po závěrečnou likvidaci žraloka těmi správnými hrdiny. Odchylky jsou vysloveně kosmetické, takže ty z vás, kdo po podrobnějším popisu nezvladatelně touží, odkazuji na moji starší recenzi.
Podobnost s Last Sharkem ovšem není jenom v ději, to by bylo až příliš jednoduché. Okopírované toho je víc, mimo jiné i všechny (!) záběry se žralokem. Paralela k Eaten Alive je úplně zřejmá, je však evidentní, že Lenzi (Eaten Alive) je proti Matteimu (Cruel Jaws) úplný žabař: On použil záběry z několika různých filmů z přibližně stejné doby a poslepoval je vlastním příběhem. Mattei naproti tomu vytvořil nový film tím, že trochu přestříhal jediný film o patnáct let starší. Člověk až žasne nad tou drzostí. Dokonce i řada rozhovorů je slovo od slova stejná jako v Last Sharkovi! Asi není žádným překvapením, že ani hudba není zrovna originální - klíčové téma hrdinů vydávajících se do boje jistě jen shodou okolností připomíná Star Wars...
Nemám iluze o tom, že se myšlenky filmů kradou. Poté, co jsem viděl sérii Shark Attack a produkci firmy NU Image, už mě nepřekvapuje ani to, když se v nových filmech využívají zajímavé záběry starších snímků. Ale takový plagiát jako Cruel Jaws jsem ještě neviděl a popravdě řečeno jsem ho ani nepovažoval za možný. Jak je vidět, člověk se vždy může dozvědět něco nového...
- (1/10)