The Card Player vtrhl nedávno do českých prodejen a půjčoven (za upozornění díky Gangrenovi), takže má Studna přímo vlasteneckou povinnost mít na něj recenzi. Je přeci třeba varovat nic netušící diváky, že mají nechat prasátka a bankovní konta na pokoji, nebo naopak upozornit na úžasný nmový horror, který si nikdo nesmí nechat ujít! Schválně, co z toho asi bude pro Card Playera to správné? Moudří, kteří se předem podívali na hodnocení, už vědí...
Základní myšlenka, na které je Card Player založen, není ve filmech nijak zvlášť výjimečná. Vraha, který hraje s policií brutální hru o život svých obětí, už jsme několikrát viděli, například v Sběrateli kostí nebo (v trošku pozměněné variaci) v Mlčení jehňátek. Schéma je to ovšem poměrně zajímavé, takže proč ho nepoužít ještě jednou? V Card Playerovi musí policistka Anna Mari vypátrat vraha, který unáší mladé dívky a následně kontaktuje policii s drsnými pravidly: Zahrajeme si po internetu poker. Když prohrajete, zabiju ji. Když nebudete chtít hrát, zabiju ji. Když vyhrajete, pustím dívku na svobodu. Za každou jednotlivou partii, kterou prohrajete, jí něco uříznu. Máte hodinu na rozmyšlenou... Policie se pochopitelně nechce sadistovi podřídit, ale po první oběti jí nic nezbyde. Bude však schopna obstát proti člověku, který je v pokru mistrem? Dokáže Anna a její britský kolega John najít vraha dříve, než jim vrah dokáže, že ani oni nejsou v bezpečí?
Na Card Playerovi mě zaujaly hlavně dvě věci. Tou první je relativně umírněné provedení: Italský horror si ve světě vyzískal jméno hlavně svou brutalitou a až nechutnými scénami, pod filmem je navíc podepsán Dario Argento, jeden ze slavných režisérů období nejvyššího vrcholu italské horrorové kinematografie. Najisto jsem tedy očekával spousty obětí zmasakrovaných co nejukrutnějším způsobem v detailním záběru. Velice mě proto překvapilo, že v Card Playerovi je jen několik málo vyloženě násilných scén, navíc vesměs vidíme jen následky - průběh vražd je většinou jen slyšet, obraz je ponechán naší fantazii. Z vody vytažené mrtvoly s podříznutým hrdlem sice nevypadají zrovna vábně, ale proti očekávání vypadají až nečekaně krotce. Kupodivu to nijak zvlášť nevadí, spíš naopak, film musí zaujmout svým příběhem.
Hned na začátku mě ale do očí udeřila jiná věc: Card Player obsahuje neuvěřitelné množství nejrůznějších chyb toho druhu, které ve filmech vidíme poměrně běžně: chyb, vyplývajících z neznalosti prostředí, ve kterém se děj odehrává. Je jasné, že od filmu těžko mohu chtít naprostou přesnost, to by musel být několikrát delší, než je obvyklé, ale zase úplně ignorovat realitu také není dobré. Technické speciality vzal čert - lidé, co se trochu vyznají v bezpečnosti na internetu, sice pravděpodobně utrpí zranění bránice od smíchu nad vysvětlením, proč není možné vraha vysledovat z jeho připojení, ale to je jen drobný detail, který ničemu nevadí. Horší je, že hra, která se nakonec hraje, vůbec není poker, ale nějaká podivná zpotvořenina, která má s pokerem společné akorát některé vnější znaky. Ale budiž, je to filmařská licence umožňující maximalizovat napětí. Bohužel to tím nekončí. Přímo zrůdný je však průběh vyšetřování. Třeba ohledání první oběti probíhá způsobem, kde si prostě nemůžete nevšimnout, že John už dopředu ví, co chce najít a kde. Jestli to mělo vnuknout divákovi představu, že právě John je vrahem, nevím, ale každopádně to působí nesmírně rušivě. Ovšem zdaleka ne tak rušivě jako zcela absurdní závěrečný souboj mezi Annou a vrahem (který mimochodem vrahem být nemohl, protože mu chyběl přinejmenším motiv a příležitost - ono to "falešné alibi" podle mě poměrně jednoznačně prokazovalo, že to udělat nemohl). Skoro bych řekl, že se dokonce svou stupiditou vyrovná závěrečnému boji ze Sběratele kostí.
K rušivým elementům je třeba připočítat i "komického patologa", proti kterému je i vtipálek z "Byl jednou jeden polda" učiněný suchar. Odlehčení ano, ale takovéhle přehánění už hraničí s urážkou divákovy inteligence, ať už je jakákoliv.
Ke kladům filmu patří to, že si udržuje stabilní tempo a nenudí diváka zbytečnými úvahami. Některé z částí, které mají diváka udržet vzhůru, jsou sice natolik zažitými klišé, že je pokračování zřejmé hned po prvních vteřinách, ale přesto fungují - a to je přece to, o co jde. Potěšilo mě také, že ne vždy zemřel ten, od koho jsem to čekal, dokonce i některé ze zamýšlených obětí přežily (i když osobně bych to přál spíš některým z těch druhých).
Těžko mohu Card Playera hodnotit nějak zvlášť vysoko, těch chyb je v něm opravdu velká spousta a to ostatní ničím zvlášť nevyniká, ale musím přiznat, že jsem se u něj nijak zvlášť nenudil. Pokud se na něj chcete podívat, nemělo by to na vás zanechat trvalé následky. Nesmíte mít přehnaná očekávání co do kvality, zejména však zapomeňte na všechny ty tradiční italské gore efekty - pak nebudete zklamáni.
- (5/10)
