Paní Yen je známá exorcistka, která se živí vymítáním duchů pomocí fotoaparátu - vyznává totiž teorii, že pokud máte dostatečně zvláště vybroušené čočky (což její fotoaparát pochopitelně má), stačí osobu postiženou duchem vyfotit, a fotografii, na kterou duch hloupě přeskočí, pak jednoduše spálit. A je po něm. Její dcera Yen je ovšem moderní emancipovaná dívka, a o existenci duchů si myslí svoje. Není proto divu, že když záhadně zmizí její bratr Alan, matka jen smutně zapálí voňavou tyčinku za mrtvého, ale statečná Yen vyrazí i s šesti svými přáteli bratra hledat. Tam, kam údajně před svým zmizením odešel - do starého zábavního parku. Ten byl uzavřen před 14 lety po smrtelné nehodě, kdy malá holčička spadla z ruského kola, přičemž oba sourozenci byli svědky této události. Na hledání ale nakonec vůbec nedojde, protože od vstupu do parku jde jen o jediné: kdy, kdo a jak kdo z party teenagerů rozšíří řady místních mrtvých...
V úvodních minutách to vypadá na celkem tradiční duchařský příběh, řádně ovlivněný moderními trendy z Japonska či Korei, které ordinují coby nejstrašidelnější rekvizitu bíle nalíčené dítě. Nesmějte se, funguje to. Stačí, aby se dítě tu a tam mihlo v záběru kamery, pochopitelně mimo dohled hrdinů, které kamera zabírá v prvním plánu. Nebo třeba vylezlo ze skříně, zpod postele, zaklepalo na dveře a tak podobně. Některé scény jsou až dojemně identickou kopií jednoho z dílů japonského Ju-On. Třeba ta, kdy Yen leží v posteli, jeden chlapeček-duch jí sedí na bobku u nohou, a ze stěny na opačné straně postele vystupuje předkloněná dívka s dlouhými černými vlasy, zakrývajícími ji celý obličej ala Sadako. Každopádně tahle část i přes jistou neoriginalitu je opravdu dost strašidelná, stejně jako flashback zmizení Yennina bratra. Bohužel potom dostal režisér nápad, že když bude těch dětských duchů víc, přibude i strašidelnosti. A to už bohužel nefunguje.
V troskách zábavního parku se skrývají doslova desítky malých duchů, takže vás pohled na ně po chvíli omrzí - a někteří nejsou strašidelní ani jen málo, a dokonce na některé nezbyla ani mouka na nalíčení obličeje na bílo. Mít ve filmu od všeho kousek a pokud možno kousek co největší totiž není zase tak úplně nejlepší nápad - a když se pak spojí prokleté místo postavené na pohřebišti (Poltergeist) s dětskými duchy (Ju-On), ožívajícími voskovými figurami (Wax Works) čínských upírů (Mr. Vampire), postiženým skřetem se sekerou (libovolný slasher) a duchy ovládanými přáteli (Evil Dead), vznikne z toho tak trochu slátanina. Což ale neznamená, že se nebavíte - pořád tu jsou skvěle udělané lekačky a perfektní speciální efekty, i když samotná zabití teenagerů probíhají vesměs offscreen.
Za zmínku ještě stojí, že část filmu je natočena (údajně) trojrozměrně, pro sledování přes takové ty červeno/modré "3D brýle". Prostě se v rohu obrazu rozbliká symbol 3D, vy si narazíte brýle, dalších několik minut sledujete akci přes ně, dokud vám další blikající znamení neoznámí, že přecházíme zpět do normálního režimu. Brýle nemám, takže jsem tuhle funkci neocenil, a sledoval jsem mírně rozmázlý obyčejný obraz. Osobně mám dost pochybnost, jestli to, že chvíli vidím něco více plasticky (větší efekt ty brýle určitě nemají), mi vynahradí opruz z neustálé manipulace s brýlemi. Navíc když koukám na film, tak logicky při tom něco jím, a jakmile si začnu u toho příliš často hrabat do ksichtíku, dozajista se umastím.
Přišlo mi docela podivné, proč film za docela velké thajské peníze (alespoň podle opravdu velice nákladně vyhlížejících dekorací a perfektních triků) režíruje známý hongkongský režisér, s celkem neznámými hongkongskými a thajskými rádobyherci v hlavních rolích (Bo Bo Chan je modelka/zpěvačka, většina ostatní herců jsou také modelové či modelky). Bo Bo je bohužel naprosto neschopná zahrát nějakou emoci, tím méně pak strach, takže ve scénách kdy vříská to spíš vypadá, jako by spolkla mouchu. Možná právě díky převaze neherců je ve filmu docela málo dialogů (což vítám), ovšem tím více vynikne to zoufalství, když je nutné alespoň pár vět prohodit. Speciálně na konci filmu, kdy se do boje proti duchům zapojí i matka s fotoaparátem, je to vidět až příliš.
I přes všechny výhrady obsahuje film několik scén, které jsou takřka nezapomenutelné, a to bez ohledu na to, jak film celkově hodnotím. Skvěle vypadají houpající se figuríny oběšených klaunů - každá další procházející postava ve filmu je vidí s o stupeň hrůzostrašnější tváří, což se mi zdálo opravdu působivé, byť nakonec klauni v příběhu žádnou krvavou roli nesehráli. Pak je tu nádherná scéna, ve které jedna z postav přijde velice realisticky o hlavu, ač se zdálo že právě úspěšně unikla všem nástrahám. A za zmínku stojí určitě i hlídač parku, který, ač nemá pravděpodobně vůbec žádný makeup, neuvěřitelně připomíná Gluma... :-)
The Park je zajímavým počinem především coby kompromis mezi tradičním "divným" hongkongským stylem a Hollywoodem, a může se na něj dívat i ten, kdo jinak hk humor a okázalé přehrávání nesnáší. Jen škoda až k uzoufání patetického konce, který nemůžu bohužel nijak blíže popsat aniž bych zaspoileroval kdo přežije. Ale je opravdu velice velice patetický, jedno oko nezůstane suché...
Pokud chcete ohodnotit film, použijte k tomu prosím komentář. K debatě nad osobou recenzenta, recenzí, technickými detaily či k reakci na předchozí příspěvky slouží diskuse, po kliknutí na tlačítko se sama založí. Díky. Vulgární a pravidla nerespektující komentáře budou vymazány.
