Většina filmových kanibalů jsou polonazí primitivové z italských horrorů, pobíhající po pralesích s oštěpy v rukou a pojídající nebohé evropské a americké cestovatele, protože je to jejich tradice. Potom je tu Hannibal Lecter, člověk s inteligencí vysoko nad průměrem, který to ovšem nemá v hlavě až tak úplně v pořádku a své oběti pojídá, protože je v podstatě velmi zvrhlý. A pak je tu třetí skupina. Lidé, kteří jsou inteligentní, vzdělaní, sečtělí a vtipní a kteří mají pro svůj kanibalismus důvody sice sobecké, ale průměrnému člověku, sužovanému nespravedlnostmi krutého neúprosného světa, zcela pochopitelné. Chtějí být silní.
Rok 1847 - právě zuří mexicko-americká válka. Po jedné z bitev je hlavní postava John Boyd (Guy Pearce) povýšen za statečnost na kapitána. Sám se však přizná generálu Slausonovi (John Spencer), že jeho odvážný průnik do týlu nepřítele, byl vlastně nechtěný výsledek jeho zbabělého chování, když předstíral, že je mrtvý. Tato skutečnost zůstane ostatním utajena, ale Boyd je „uklizen” do pevnosti Spencer v Kalifornských horách, kde ani lišky nedávají dobrou noc, protože tam žádné nejsou. Po vtipně a svižně natočeném seznámení s postavami v pevnosti, dojde k podivné události. Za oknem se objeví tvář neznámého, vyčerpaného a promrzlého muže (Robert Carlyle). Je okamžitě odnesen do pevnosti, kde se mu dostane té nejlepší péče. Druhý den, když je mu líp, představí se muž jako otec Colquhoun a obyvatelům pevnosti vypráví svůj děsivý příběh.
Podle jeho slov byl členem výpravy, která přecházela přes místní hory. Díky špatnému vedení jakéhosi plukovníka Ivese je zastihla zima uprostřed cesty a museli se skrýt v jeskyni kdesi ve skalách. A když snědli psa, voly, koně, opasky i kořínky, přišel na řadu první z nich. Jedli všichni, ale právě Ives byl tím, kdo tyhle hrůzy začal a kdo v nich nechtěl přestat pokračovat. Hlad nepřestával, naopak byl stále silnější a palčivější a brzy zůstali v jeskyni jen tři lidé: netvor Ives, Colquhoun, který vzal brzy na to nohy na ramena, a jistá paní McCreedová. Velitel pevnosti Hart (Jeffrey Jones) dává okamžitě dohromady výpravu na záchranu nebohé ženy, a je na Colquhounovi, aby je na ono hrůzné místo zavedl.
Přemýšlel jsem jak začít tuhle ne recenzi, ale spíš chválu na film Ravenous, a nakonec jsem usoudil, že ať to vezmu odkudkoliv, nacházím jen veskrze pozitivní a kvalitní věci. Už úvodní scéna s krvavými bifteky a následným zvracením mě hned napoprvé zaujala natolik, že by mě od obrazovky nevyhnala ani Sadako. Co následovalo, mi dalo samozřejmě za pravdu, takže jsem prožil sto skvěle strávených filmových minut. Takže ten chvalozpěv vezmu tak nějak popořádku.
Příběh: Výborně napsaný, až se mi nechce věřit že je to Griffinův (scénář Ted Griffin) první realizovaný scénář. Povedlo se mu skloubit černý humor, inteligentní a vtipné dialogy, výborně vymyšlenou zápletku a přesto, že jde o příběh krvavý a svým způsobem morbidní, má hloubku i své filozofické poselství. Griffin od svého scénáristického debutu zatím nic tak dobrého nenapsal, teda pokud za svůj nejlepší film nepovažujete Dannyho parťáky.
Postavy: Opět výborně napsané, každá z figurek je něčím charakteristická a vyjímečná, nikdo se ve filmu neobjeví zbytečně. Nejzajímavější je samozřejmě Boyd, který neustále svádí boj mezi svou zbabělostí a touhou jíst lidské maso, po kterém by byl silnější. Dokonale rozpolcená postava. Nejzajímavější je závěrečná část, kdy pochopí, že musí porušit zásady, aby byl silný a mohl porazit svého nepřítele. Vynikající je i začátek, kdy poprvé pozná účinky napití se krve odvážného muže na vlastní kůži: „Něco se změnilo.”
Herci: Jedním slovem skvělí. Ať už oba hlavní hrdinové (Pearce, Carlyle, kteří jsou ještě o něco lepší než skvělí) či kdokoliv jiný od Jeffreyho Jonese ve vedlejší až po Davida Arquetta v ještě vedlejší roli. V Dravcích se jednoduše řečeno nenajde herec, který by cokoliv v tomhle filmu kazil, nebo hrál třeba jen průměrně.
Režie a střih: Mám rád režijní styl, kdy postava něco vypráví a obraz nám to zároveň ukazuje. Přesně takové scény jsou v Ravenous a vždycky přesně divákovi servírují z nejrůznějších úhlů ty nejzajímavější okamžiky. Pokud jde o nejlíp sestříhané scény, tak za ty považuju už jmenovanou úvodní biftekovou hostinu a napínavou pasáž před jeskyní, kanibalském doupěti plukovníka Ivese. Ta má fakt sílu.
Hudba: Jestli toužím po nějakém soundtracku, je to právě ten z tohohle filmu. Marně jsem ho svého času sháněl v tuzemských obchodech s muzikou, a pokud je mi známo, dosud u nás nevyšel. Kterýkoliv tón z filmu je nezapomenutelný, hlavně děsivá hudba v již zmíněné scéně před jeskyní, pak rozpustilé housle, kterých je paradoxně použito ve scéně s velmi vážným obsahem a hlavně lehce úchylná titulní melodie, kterou si pískám kudy chodím.
Lokace: Kromě Mexických a Kalifornských exteriérů se natáčelo i na Barrandově a hlavně v Tatranském národním parku. Tipoval bych, že odtud pocházejí hlavně scény s jeskyní a s propastí, do které se Boyd vrhne, aby unikl Ivesovi. Taky výborná scéna. V závěrečných titulcích je možno přečíst si spoustu českých a slovenských jmen.
A na závěr to nejlepší - Násilí: Ravenous jsou důkazem, že se i v kanibalském filmu dají udělat násilné scény vkusně a umělecky zajímavě. Jisté je, že tu rozhodně musí být, bylo by jistě zajímavé vyprávět příběh o kanibalech a neukázat jak stolují, ale asi přibližně stejně, jako natočit akční film bez akce. Dravci jsou filmem krvavým, ale ne nechutně. Všechno působí lehce nerealisticky a navíc hodně zábavně. Třeba porcování mrtvoly majora Knoxe na dřevěném špalku, nebo gejzír krve z proříznuté krční tepny vypadají zdánlivě nechutně, ale ve skutečnosti hlavně filmově. Což je jen dobře. Navíc kanibalové jsou tak sympatičtí chlapíci, že se na ně člověk pro trochu krve a mrtvol jednoduše nemůže zlobit. A jestli nějaký obraz považuju za umělecky hodnotný, je to záběr na oba hlavní hrdiny ve velké pasti obklopené kaluží krve. Tomuhle já říkám umění.
Pokud se vám zdá, že jsem v předcházejících odstavcích použil přemíru slov jako skvělý, výborný, nezapomenutelný a podobně, věřte že jsem je psal upřímně. Dravci patří totiž od chvíle kdy jsem je poprvé spatřil mezi mé nejoblíbenější filmy. Absolutní hodnocení, které jim dávám není v žádném případě výsledek prvního dojmu, ale časem a dalšími projekcemi potvrzený názor. Viděl jsem tenhle film minimálně desetkrát.
