Na každý italský horror, který jsem ještě neviděl, se těším jako pes na procházku a jsem natěšený na gejzíry krve, vrtáky vrtající skrz hlavu, vyhřezlá střeva a podobné lahůdky. Nevadí mi špatní herci a jsem ochoten prominout i nějaký ten nesmysl v ději. Se stejnými pocity jsem si pouštěl i Il Gatto nero a čeho jsem se opravdu dočkal, dozvíte se v dalších odstavcích.
Začíná to natáčením nové verze klasického příběhu E.A. Poa Black Cat a podle toho, čeho jsme svědky, jde o verzi velmi originální. Mohlo by to být zajímavé, horror odehrávající se při natáčení horroru, což by umožňovalo nejen se pobavit, ale zároveň nakouknout pod pokličku filmových triků, ale je to jinak. Další průběh děje se soustředí pouze na čtyři postavy. Režiséra Marka Rivetu, scénáristu Dana Brazinskiho a jejich manželky Ann a Noru. Ti první dva mají synopsi scénáře a nabízejí ji producentům. Podle toho, co lze pochopit z jejich vyprávění, se jedná o pěknou slátaninu, takže jsem se opravdu divil, že se jeden producent chytl. Je to podivín na invalidním vozíčku a jmenuje se Levine.
Hlavní hrdinku má hrát režisérova žena Ann (Florence Guérin) a nejde o žádnou tuctovou ženu. Je jí Levana, jakýsi démon v ženském těle, zosobnění zla a smrti. Ann se ponoří do role a od té doby se začnou dít divné věci. Samotná Levana se jí začne zjevovat, hranice mezi realitou a sny pomalu mizí a brzo nikdo neví co je pravda a co jen přeludy.
Něco z toho, co jsem očekával, jsem opravdu dostal. Když pominu špatné herce, došlo i na trochu toho sympatického filmového hnusu. Levana má místo tváře plno tumorů spojených v jednu masu a při prvním setkání s Ann (vyskočí na ni ze zrcadla) jí zalije tvář krví a hnisem vytékající z díry mezi vředy tam, kde mají lidi běžně ústa. Že to spíš než krev a hnis připomíná hodně zředěnou červenou a zelenou barvu, je vedlejší. Dostalo se i na střeva, i když vypadly jen z rozbité televize. Naopak výborným efektem je smrt psycholožky, kterou režisér se scénáristou požádají o radu. Zemře tak, že jí explodují vnitřnosti a zbude po nich v těle jen velká krvavá díra. Po tomhle záběru jsem se na chvíli zaradoval, bohužel žádné další takové zpestření se už bohužel nezopakovalo.
Verze filmu, kterou jsem viděl, měla alternativní název Edgar Alan Poe´s The Black Cat. Proč se tak film jmenuje mi dosud není jasné, i když se vysvětlení samozřejmě sama nabízejí. Na začátku natáčejí stejnojmenný film, ale dál v ději už o něm není skoro nic. Občas se mihne v záběru titulní zvíře, ale to tak podivným způsobem, jakoby by ho tam střihač vmontoval dodatečně. Jen v jedné scéně se hlavní hrdinové baví o manželce E.A. Poa v souvislosti s podivnými vizemi, které má Ann, ale to je podle mě na pojmenování filmu o démonech na Černou kočku dost málo. Takhle by šlo do kteréhokoliv filmu vmontovat pár záběrů koček a všechny by se podle nich daly pojmenovat. E.A. by musel dělat v hrobě přemety, kdyby tam měl dost místa. Co na to režisér Luigi Cozzi opravdu nevím, jisté je, že ve verzi kterou jsem měl, stálo po titulkem Directed jméno Lewis Coates.
Kupodivu nejděsivější na celém filmu byla hudba, ovšem ve špatném slova smyslu. Ne že by byla tak strašná, už jsem slyšel daleko horší, ale děsný je způsob jejího použití. Vždycky v místech, kde tvůrci očekávají diváka napnutého jako strunu zazní zničehonic hlasitý kytarový nářez, což by mohlo opravdu někoho vyděsit, ale úplně jinak, než by mělo. Ze všeho nejvíc to rve uši.
Když si zpětně probírám děj, nemůžu mu v podstatě nic vytknout. Je sice zmatený, občas popírá události, které předcházely a časem přestává být poznat co je sen, co představa a co skutečnost. V závěru navíc přijde velký zlom a smysl nedává vůbec nic, ale vlastně to vůbec nevadí. Horší je, že je to většinou nuda, gore je zoufale málo a o nezapomenutelných záběrech ani nemluvím, takže se ani není moc na co dívat. Pokud jde o postavy, většina je nezajímavá a nesympatická, takže jsem fandil Levaně. Jednak proto, že se jako jediná starala alespoň o trochu té zábavy, a hlavně že našincům se jednoduše fandit má. Levana je totiž další postava (vedle např. Valeka z Vampires), která pochází ze středověké Prahy.
Mně osobně film zklamal, ale možná si za to můžu sám. Čekal jsem dalšího nástupce vysokého italského (nad)standardu a dostal jsem podprůměr. Možná mi mělo napovědět, že jsem o tomhle filmu vlastně nikdy neslyšel.
- (3/10)