Willard je pěkný příklad, jak může nevhodné zobecňování a jedna špatná zkušenost odradit člověka od dalších, nesrovnatelně lepších děl. Killer Rats byl prvním krysím horrorem, který jsem viděl, a klidně mohl být posledním, protože ve mě nezanechal zrovna touhu věnovat se krysím horrorům důkladněji. Ve světle toho, jaký je Willard, by to byla docela škoda.
Willard Stiles (Crispin Glover) je člověk, jaký se obvykle v anglicky mluvících zemích označuje slovem "loser". Věčně vyděšený, neohrabaný samotář žijící bezútěšný, prázdný život, bez přátel, bez radosti. Jedinou blízkou osobou je mu stará matka (Jackie Burroughs), téměř už nemohoucí, se kterou žije ve velkém starém domě. V práci se mu kolegové smějí a šéf Martin (R. Lee Ermey) ho nenávidí, protože podmínkou, pod kterou získal kontrolu nad firmou, bylo, že Willarda nesmí za života Willardovy matky vyhodit.
Děj začíná dnem, který vypadá, že bude stát ještě víc za houby než dny ostatní. Na Willardově židli v práci sedí Cathryn (Laura Elena Harring), kterou si šéf najal, aby dotáhla do konce práci, kterou není schopen udělat Willard, zatímco doma Willardova matka propadne dojmu, že je jejich dům zamořen krysami a rozkáže Willardovi, aby s nimi něco udělal. Klasické myší pastičky se míjejí účinkem, ale na speciální krysí lepidlo se chytí bílý potkan. Willard ho ovšem nedokáže zabít, místo toho ho osvobodí a začne ho krmit. Postupně se přesvědčí, nebo si vsugeruje, že je potkan velice inteligentní, dá mu jméno Socrates a spřátelí se s ním. Postupně s jeho pomocí vycvičí ostatní krysy, aby poslouchaly jednoduché rozkazy - třeba "trhejte", který se hodí třeba v okamžiku, kdy se šéf na Willarda vytahuje svým novým autem s dočasně neprokousanými pneumatikami...
Willardův život tak plyne přátelením s potkany a celkem očekávaným, ale velice opatrným a pomalým sblížováním s Catherine, když se najednou objeví problém: Veliký potkan jménem Ben se nějak nechce smířit s podřízeným postavením a začne s Willardem jakýsi boj o moc. Začíná to tím, že neposlouchá a leze si, kam chce, ale boj začne rychle gradovat. Vrcholem rozhodně není ani den, kdy zřejmě v souvislosti s potkany zemře Willardova matka (nikde není výslovně uvedeno, co se s ní vlastně stalo, tipuju si to na srdeční záchvat, když uviděla ta obrovská hejna v kuchyni). Následuje pochopitelně vyhazov z práce, který chce šéf použít jako nátlakový prostředek, kterým by donutil Willarda prodat dům. Když pak šéf umlátí Sokrata, rozhodne se Willard pomstít...
Ačkoliv je film na IMDB zařazen do žánrů "horror" a "komedie", má poměrně daleko od obou. Jenom samotná existence dvou či tří více či méně legračních scén (např. záměna počítačové a živé krysy :) přece nemůže stačit k tomu, aby byl film označen jako komedie. Označení "horror" už je trochu přesnější, ale uděláte velkou chybu, pokud budete očekávat klasickou honičku se žravou havětí a její závěrečnou likvidaci. Film vůbec nestaví na strachu, ve skutečnosti spíš cílevědomě buduje svou depresivnost a hrůze dává zadost spíš vnukáváním určitých představ o budoucím ději do mysli diváka. Tato očekávání ovšem často vůbec nenaplní, evidentně úmyslně, protože pak jsou mnohem účinnější. Pozitivní také je, že se film nenechává svazovat obvyklými klišé - Willard rozhodně není člověk, kterého by bylo možné nenávidět nebo se ho bát, ale ani nevzbuzuje sympatie, nanejvýš lítost. Ani jeho souboj s potkanem Benem není úplně černobílý, rozhodně musím připustit, že na Benově místě bych se proti Willardovi nejspíš postavil také.
Po technické stránce je film vcelku adekvátní svému účelu. Většina záběrů je skoro určitě pravých, občas se vyskytující triky také povětšinou vypadají reálně (například krev nevytryskne jako z fontány, ale pomalu vykapává). Nečekejte ovšem žádnou smršť efektů, celý film je na dnešní dobu neuvěřitelně minimalistický. Problematicky občas vypadá Ben, který na mě místy působí dost plyšově, a samozřejmě "hromadné scény", které jsou ovšem natolik rychlé, že to nijak zvlášť nevadí. Stejně jako příliš nevadí některé díry v ději (kde se vzaly všechny krysy, proč se Cathryn nezajímala o osud své kočky).
Celkově vzato bych film docela doporučil. S tím, že na něj je potřeba mít vhodnou náladu, protože jinak může být jeho depresivnost až přílišná. Pokud budete mít v první čtvrtině dojem, že by to chtělo trochu veselosti nebo aspoň chvilkový úlet z všudypřítomného smutku, tak se snad radši na zbytek ani nedívejte. Bude to pořád horší.
P.S. Měl bych asi podotknout, že recenzovaný Willard je remakem stejnojmenného filmu z roku 1971, který jsem neviděl, ale docela bych se tomu nebránil - zkušenost praví, že remaky jsou většinou horší než původní díla...
