Od dob, kdy nevídaný úspěch Čelistí ukázal, že se na žralocích a strachu z nich dá opravdu pěkně vydělat, už jsme žraločích filmů viděli spousty. Přesto je pro mě docela překvapující, kolik žraločích filmů se koncem minulého a začátkem tohoto století objevilo. Série začala úspěšným Deep Blue Sea, na který bystře navázali NU Image se svou sérii Shark Attack, IMDB ukazuje celou řadu dalších žraločích filmů vzniklých v této době. Jak si v této konkurenci poradil Shark Hunter?
Shark Hunter je film, na jednu stranu velmi podobný a na druhou stranu velmi nepodobný ostatním žraločím filmům; asi nejlépe půjde srovnat se Shark Attack 3, se kterým ho pojí nejen téměř stejná doba vzniku (ačkoliv IMDB udává u SH rok výroby 2001 a u SA3 2003, ve skutečnosti zřejmě oba vznikly v roce 2002), ale i hlavní obluda - obří prvohorní pražralok, Megalodon. V obou filmech se předpokládá, že celou tu dobu přežíval v některém oceánském příkopu, daleko od lidí, ale teď najednou vyplouvá ven, aby mohl škodit.
I začátek je v obou filmech velice podobný: Několik potápěčů něco na mořském dne instaluje. Najednou se operátorovi v doprovodné ponorce na radaru objeví tečka, která se stále přibližuje. „Vidíte něco,” ptá se pořád, odpovědí však mu je stále jen „nic není vidět, vlez nám na záda”. Tečka se blíží víc a víc, najednou jeden potápěč zmizí. Teď nastává panika, zbytek lidí se snaží rychle dostat z vody. Předpokládám, že se nenajde nikdo, kdo by věřil v jejich úspěšnost...
Žralok ze Shark Huntera je ovšem aktivnější než ten lenoch z SA3, takže kromě sežraných potápěčů víceméně omylem zničí i tu zmíněnou ponorku. To už je pořádný důvod, proč je třeba na scénu povolat doktora Spencera, experta na mořské hlubiny a všechno možné, aby zjistil, co se to vlastně stalo. Což Spencerovi plně vyhovuje, protože v sobě nosí trauma z dětství - obří žralok, podle jeho názoru právě Megalodon, totiž kdysi zabil jeho rodiče, a on teď hoří pomstou. Skoro celou tu scénu vidíme pod úvodními titulky, kde tvoří s přehledem nejhorší 4 minuty filmu.
Spencer se tedy naloďuje na dost velkou ponorku, kterou mimochodem sám navrhl, a s ostatní posádkou se vydává pátrat po příčinách zničení první ponorky. V jejím vraku objeví kromě obligátní mrtvoly operátora i ještě obligátnější obří žraločí zub, zaražený do stěny. A v tuto chvíli už se děj Huntera začíná výrazně odlišovat od ostatních žraločích filmů. Neustále sice narážíme na scény, které už známe, ovšem většinou jsou poněkud překroucené: Hlavní hlavoun je například jedním z prvních, kdo v existenci Megalodona uvěří, a také jedním z prvních, kdo uzná, že je potřeba ho zabít a ne jen uspat. Žralok se průchodem pro miniponorku dostane až dovnitř lodi, kde sežere jednoho neopatrníka (zdravíme Deep Blue Sea), hlavním účelem z hlediska děje je ovšem to, že tím tak šikovně zamotá sebe i loď do lana od harpuny, že ji pak může stáhnout do hlubin (zdravíme Shark Attack 3), kde už se o ní postará vodní tlak. Dojde i na použití torpéd, ale i tady se to trochu zvrtne.
Tohle všechno působí pro diváka, znuděného neustále se opakujícími schématy z dřívějších filmu, velmi osvěžujícím dojmem. Celý film je prostě udělaný velice šikovně, nenechává se svazovat klasickými klišé, a když už, tak je upravuje podle svého. Velice mě třeba zaujalo, jak nebezpečné žralok působí, a přitom vůbec nepotřebuje žrát lidí, provádět silácké výkony ani projevovat nadžraločí inteligenci. Chová se poměrně normálně, jak by se asi choval každý normální žralok, kdyby měřil 25 metrů; jeho útoky proti lodi jsou víceméně dílem náhody, příčinou je spíš určitá neohrabanost, která se u tak obrovské hmoty dá očekávat, než nějaký agresivní úmysl. Prima také je, že film nepostrádá napětí, aniž by se musel uchylovat k hromadám mrtvol - kromě nezbytných pěti obětí na začátku už žralok zblajzne jen jednu přesnídávku, a tím to hasne.
Také Megalodonův vzhled stojí za pozornost, vypadá totiž nějak tak, jak bych si ho představoval i ve skutečnosti. Drží se totiž zhruba někde uprostřed mezi vyloženě plastickým monstrem z Čelistí a naopak přehnané čilými potvorami z Deep Blue Sea. Výsledkem je majestátní žralok, vědom si své velikosti a síly, který ale vypadá neobyčejně živě. Svůj podíl na tom jistě má i skutečnost, že vlastně nikdy není vidět opravdu hodně zblízka, a když už, tak ne v jasném světle.
Kapitolou samou pro sebe je závěr, který nese řadu společných znaku s dalšími žraločími filmy (hlavně Shark Attackem 2 a 3, nebo třeba s Octopusem), ale opět do něj přináší něco svého, něco ve svém žánru až unikátního. Nemáte-li rádi ani supermanství ani přílišnou patetičnost hrdinů, budete spokojeni.
Kdybych to měl shrnout, v Shark Hunterovi nejsem spokojen s úvodními titulky, jejichž klipovité provedení mi už po prvních 30 sekundách lezlo krkem. Spokojen jsem se vším ostatním, potěšilo mě hlavně maximální omezení nadpřirozených schopností, kterými hlavní obludy bývají vybaveny. Možná to bude vypadat jako kacířství, ale skoro mám dojem, že Čelisti konečně našly svého přemožitele.
