Když vám na úvod řeknu, že Baxter je francouzský thriller/horror na motivy románu Kenneth Greenhalla Hell Hound, jehož hlavním hrdinou je stejnojmenný sociopatický bulteriér, jistě se mnohý příznivec těch nejkrvavějších podívaných zaraduje v očekávání věcí následujících. Zbytečně. Baxter je psychologické drama, vyprávěné z neobvyklého psího pohledu příslušníka psí rasy, považované hlupáky za takzvané bojové plemeno. V některých obchodech film prodávají také jako „black comedy”, ale věřte tomu, že se moc nezasmějete. Zřejmě si někdo myslí, že když ve filmu vystupuje „mluvící” pes, musí to být vždycky úchylně věrný patolízal typu Lassie, Benji, Gora nebo Rin-Tin-Tina. Omyl, vážení.
Kočky a ptáci nepotřebují společnost lidí.
Nic je k nim netáhne.
Zvláště ptáky.
Ptáci mne fascinují.
Možná se mi jednou podaří nějakého zabít.
Baxter vstupuje do příběhu z papírové krabice, coby dárek pro madam Deville od její dcery. Nepředstavujte si ale malé roztomilé šťěnátko - dcera pracuje v psím útulku, a tak je bulteriér už dospělý. Vztah psa a její nové paničky není (ze strany psa) příliš ideální, jak ostatně dokládají i kurzívové úryvky jeho monologů v meziodstavcích tohoto textu (v mém neumělém překladu). Z počátečního strachu se madam Deville dopracuje s pokračující senilitou k tomu, že považuje Baxtera za hračku, mazlíčka, a současně jedinou živou bytost, kterou si pustí k tělu, a od které vyžaduje jen klidné polehávání u jejích nohou v zabarikádovaném domě. Tedy rozhodně nic pro temperamentního bulteriéra.
Pak odejde nahoru do ložnice, zavře dveře, a dělá věci, které nesmím vidět.
A tak chodím k oknu a přemýšlím o tom, jak to voní venku na zahradě.
Později, když je všude ticho, se pořádně soustředím, a poslouchám ten hlas.
JEJÍ hlas.
Představuju si zvuk tření šatů o jejich kůži, když se svlékají... a vůni jejich těl.
A když zhasnou světlo, čekám až začnou vydávat ty zvuky.
A přitom jen přes ulici je oknem vidět do domu manželského páru Noelle a Jean, kteří by byli onačejšími psími pány. Jsou mladí. Smějí se. Vycházejí z domu do zahrady. Jejich těla voní. A v noci nazí provozují cosi, co si Baxter sice jen neuměle představuje, ale co ho současně bytostně přitahuje. Celé hodiny vydrží sedět v patře, sledovat dění u sousedů, a přemýšlet o tom, jak by mohl vyměnit majitele... Mimochodem, že i vy máte doma psa, který se takhle rád dívá z okna? Nenapadlo vás nikdy, na co asi myslí?
A pak mne Stará paní přivolá k sobě.
Takhle to už dál nejde!
Musí se naučit, že je nebezpečné odpírat zvířeti štěstí.
Zvláště, když je to zvíře silnější než ona...
Šťastné dny s novými pány si Baxter neužije dlouho. Když Jean otěhotní, ze psího pohledu vlastně onemocní - změní se její pach, změní se její vzhled, věnuje méně pozornosti manželovi a převším svému psovi, a je více fascinována směšně malými kousky oblečení. Příchod dítěte pak Baxter vnímá jako konkurenci. Je mu přece věnováno o tolik více pozornosti než jemu, a navíc se k němu dítě chová tak drze - při scéně, kdy ho omakává a strká mu prsty do očí nelze než obdivovat Baxterovu trpělivost... Když chytrý psí plán na odstranění dítěte z cesty utopením nevyjde, musí se Baxter stěhovat k dalšímu majiteli, chlapci jménem Charles. Hledání dokonalého pána tím končí, protože Charles opravdu není zdaleka jako ostatní lidé. Zapichuje si do těla připínáčky aby mohl popsat svůj pocit bolesti, na místním smetišti staví kopii bunkru, který byl posledním útočištěm Adolfa Hitlera, nejvíc ze všeho miluje jeho milenku Evu Braunovou, a i psa si pořídil jen proto, že Hitler také vždycky nějakého měl.
Vím, že Muž ani Žena mne neviděli,
ale i tak se teď všechno změnilo.
Oklamali mě.
Jsou cítit strachem, zrovna tak jako Stará paní.
Jsem zvědav, jestli vůbec kdy najdu člověka,
který by byl jako já, který by necítil lásku... ani strach.
Baxterovy monology, komentující jeho postoje k lidskému světu kolem něj, jsou pronášeny dokonale bezbarvým, studeným hlasem, a provázeny většinou efektními detailními záběry na malá, zlá bulteriérova očka. Jakkoliv ale hrozné věci, na které Baxter myslí, mohou znít člověku děsivě a necitelně, přece jen to nutí diváka k zamyšlení - nejsou jeho myšlenky vlastně pro psa docela přirozené? Přece toho nechce tak moc. Mít vlastní lidskou bytost, kterou bude moci poslouchat, která mu bude rozkazovat, bytost, co stejně jako on nezná strach ani lásku. Někdo, kdo ho bude krmit, nebude ho zavírat v domě, a bude si s ním hrát na zahradě, ale nenechá mu tolik svobody, aby ho trápily „nepřirozené myšlenky”. To přece nejsou pro psa tak absurdní přání. Jakkoliv prostředky, které Baxter volí aby svých cílů dosáhl, nejsou z lidského pohledu úplně v pořádku. Nejděsivější ale je, že Baxter zdaleka není tím, z koho jde největší strach - což se ukáže ve chvíli, kdy se mu vysněného pána podaří najít...
Měl jsem tu čubku zabít.
Byla odporná: její pach, její srst... z toho všeho se mi dělalo zle.
Ale kdyby se tu znovu objevila, nedokázal bych jí odolat.
Musel bych to s ní dělat znovu.
Stydím se.
Je tohle u lidí stejné?
Jedinou slabinou příběhu jsou občas příliš lehce načrtnuté charaktery lidských postav, a jejich nedostatečně vysvětlené jednání v kritických momentech. Jako třeba proč se madame Deville tak náhle změní a uzavírá před celým světem - těžko věřit, že se někomu takhle změní aktivní život v senilní přežívání po jediné, navíc poměrně nevinné hádce. Stejně tak by se asi rodina Morelových těžko zbavovala Baxtera okamžitě poté, co zachránil (nebo to alespoň předstíral) jejich nemluvně. Rozpory, způsobené zkratkovitým střihem v čase, na mne působily dost rušivě, obzvláště když film má necelých osmdesát minut, takže by nebyl problém malinko ho natáhnout o příslušné vysvětlující scény. Ploché charaktery všech postav s výjimkou Baxtera a Charlese navíc nenechávají ani příliš prostoru obsazeným hercům, aby předvedli něco zapamatovatelného, a tak víc než půl filmu divák vlastně neví, osudy kterých postav by měl sledovat. Možná je to i záměr, protože na konci stejně budete myslet jen na Charlese, a litovat Baxtera...
Je jenom málo filmů, které ve vás zanechají i po svém skončení nepříjemnou kyselou pachuť v ústech, a mysl plnou otázek, na které byste raději neměli chtít znát odpověď. Baxter mezi ně patří. Takřka dokonalý film, kde je potřebného efektu dosaženo bez toho, aby byl rozpočet ruinován účtem za speciální efekty a kbelíky s falešnou krví. Rozhodně si ho nenechte ujít.
Nejlepší scéna: V poslední půlhodině filmu je hodně opravdu silných scén. Úvahy Baxtera nad tím, jak je nechutné, že se takřka proti své vůli, podléhajíc instinktům, musí pářit s jemu odpornou hárající čubou (nějaký druh ohaře?). Naturalistický porod štěnat a jejich nešťastný osud. Snaha Charlese zabít jednoho ze svých spolužáků, kdy neúspěch vede k tragickému rozuzlení filmu... To všechno jsou chvíle, na které jen tak nezapomenete.
