Postavy reálných vrahů vždycky lidi fascinovaly a není divu, že se řada jejich příběhů ve více nebo méně přesné podobě stala námětem horrorových filmů. Na Studně už máme z těch více inspirovaných recenzované například filmy Ed Gein (o Edu Geinovi), H6: Diary of a Serial Killer (Henri Landru) nebo Chicago Massacre (Richard Speck). Dost možná nejslavnější film tohoto druhu je ovšem Henry: Portrait of a Serial Killer, který tu zatím chyběl. Až do teď.
Henry Lee Lucas (narozen roku 1936) byl jedním z nejproduktivnějších sériových vrahů lidské historie. Počet jeho obětí není přesně znám, on sám se přiznal k zhruba šesti stům, toto přiznání však později zpochybnil; za jednoznačně prokázaných se považuje minimálně jedenáct obětí, pětkrát víc než u nechvalně známého Eda Geina (mimo jiné inspirace pro Texaský masakr). Film nesleduje celou kariéru Henryho Lucase, dokonce ani žádný konkrétní případ, ale přesně v duchu svého názvu je natočen spíš jako sonda do každodenního života sériového vraha. V hrubých rysech se však drží Lucasova životopisu.
Jak se projevuje ta "sondovitost"? Film nemá žádný skutečný děj, mnohem spíš připomíná dokument z vrahova každodenního života: Henry bylí v malém bytě spolu s Ottisem Toolem, známým z vězení a shodou okolností také významným sériovým vrahem. Žijí relativně poklidný život, kdy Ottis pracuje na benzínové pumpě a přivydělává si prodejem drog, zatímco Henry se živí jako deratizátor. Pro Henryho je to však jenom zástěrka, jeho skutečným povoláním je vraždění. Nemá pro to žádný skutečný důvod, není to sebezvaný spasitel jako Henri Landru ani psychopat nenávidějící ženy jako Richard Speck; vraždění pro něj není zábava, poslání ani prostředek seberealizace, ale prostě něco, co je třeba udělat - Henry k vraždám přistupuje asi se stejnou vášní a nadšením jako popelář k vyprazdňování kontejnerů. Ovšem je to dokonalý profesionál - svoje vraždy provádí efektivně a zcela bez emocí. Naprosto chápe metody, jak policie pracuje, a důsledně se stará o to, aby ho nedostala - oběti si vybírá zcela náhodně, neustále mění modus operandi (vraždí jednotlivce i skupinky, mění zbraně, střídá čistá zabití s pořádnými masakry...). To vše bez nějakého konkrétního cíle, prostě se vždycky rozhodne, že už dlouho nikoho nezabil a pustí se znovu do práce.
To Ottis Toole je maniak úplně jiného ražení. Mentálně poněkud zaostalý zabíjí kvůli pocitu moci, které mu vraždy dávají - a čím je vražda brutálnější, tím větší uspokojení Ottis cítí. Policie by ho nepochybně dostala během okamžiku, kdyby neměl v Henrym chladnokrevného a výkonného učitele.
Jednoho dne do malého bytu, který oba vrahové obývají, přijíždí Ottisova sestra Becky. O činnosti obou spolubydlících nemá ani tušení, přijela prostě jen proto, že nemá kam jinam jít. Je to normální mladá žena, která chce žít běžným životem, ale nemůže - celý život ji někdo zneužival, napřed otec, potom manžel, až se z ní stala ušlápnutá troska. Není divu, že se silně citově naváže na prvního člověka, který jí neubližuje, ale dokonce chrání - na zcela lhostejného a bezcitného Henryho.
Film je pochmurný a bezútěšný (nicméně nijak zvlášť krvavý nebo brutální), Henry (v podání Michaela Rookera) působí velice výhružně. Až sem dobré. Potíž je v tom, že film vlastně o ničem není: víceméně jde jen o sérii nesouvisejících vražd, které svazuje pouze postava pachatele, a které nemají žádný význam - ani pro Henryho (jemu je skutečně úplně jednoho, koho zabije, stačí, že to bude provedeno profesionálně), ani pro diváka (chybí jakýkoliv začátek i závěr, chybí hřejivý pocit uspokojení z toho, že dobro zvítězilo nad zlem nebo naopak). Skoro bych to přirovnal až k novinovým zprávám - "stalo se to a to, udělal to ten a ten, hodnocení si udělá laskavý čtenář sám; hlavně aby z toho něco nevyplývalo." Naprosto nechápu tu údajnou mimořádnou atmosféru strachu, brutality a/nebo odporu, na které se shodnou takřka všechny komentáře na českých i zahraničních filmových webech - vždyť je to skoro to samé, co pomalu každý týden vidíme v televizních zprávách, jen nahuštěné do jednoho bloku, místo aby to bylo dávkované po kapkách. Srovnání s filmy jako Funny Games je úplně mimo mísu - to by film musel mít nějaký děj, nějakou pointu, neměl by to být (vymyšlený) dokument.
Portrait of a Serial Killer je dost možná ze všech masovými vrahy inspirovaných filmů, které jsem viděl, nejrealističtější, ale jako horrorový snímek selhává - získal si sice za dvacet let své existence kultovní status, pro mě je však mnohem bližší sérii Faces of Death než horrorovému žánru. Na jedno zhlédnutí dobré, ale viděl jsem i lepší. Pokud se chcete podívat, jak to možná funguje v mysli chladnokrevného vraha, lze Henryho doporučit, ale pokud se jenom chcete pobavit nebo pobát, zvolte radši něco jiného - třeba mnohem méně realistický, ale o to napínavější Texas Chainsaw Massacre.
Pokud chcete ohodnotit film, použijte k tomu prosím komentář. K debatě nad osobou recenzenta, recenzí, technickými detaily či k reakci na předchozí příspěvky slouží diskuse, po kliknutí na tlačítko se sama založí. Díky. Vulgární a pravidla nerespektující komentáře budou vymazány.
