Pan X (za celý film nepojmenovaný) se stal klientem státního vězení a následně psychiatrické kliniky po nešťastném incidentu na skalní stěně, kde v zájmu zachránění vlastního života chladnokrevně odřízl tři přátele, kteří viseli na laně pod ním. Teď už ovšem splatil svůj dluh společnosti, léčba také měla svůj úspěch a on tedy může být - i když stále pod ambulantním dohledem - bezpečně propuštěn mezi lidi. Což je ideální příležitost proto, aby dokázal, že jeho chování nebylo nějakým maniakálním úletem, ale že by se tak zachoval každý. Na svobodě se to dá udělat snadno - stačí si najít vhodné oběti, dostat je do bezvýchodné situace a pak jim dát možnost uniknout, pokud se sami stanou zabijáky. Nešťastný los padl na skupinku osmi středoškoláků, kteří se rozhodli oslavit nadcházející konec studia na luxusní chatě otce jednoho z nich...
Kill Theory je často označován za jakéhosi míšence Battle Royale a Saw, a zejména podobnost s tím prvním vás udeří do očí nejpozději v okamžiku, kdy vrah poprvé zaútočí a sdělí teď už jen sedmi obětem, co musí udělat, pokud chtějí přežít: Mohou si dělat, co chtějí, ale kdo se pokusí o útěk, zemře; pokud zůstane v šest ráno naživu jen jeden ze sedmice, bude volný a bude moci odejít domů, jinak zemřou všichni. A nezkoušejte mě podfouknout, vím, o co se pokusíte, a jsem na to připraven. Byli jste varováni, tak si pak nestěžujte.
Podobnost se Saw už zdaleka tak viditelná není a točí se hlavně kolem toho, že si vrah na oběti přichystal sérii pastí, do kterých padnou, až se pokusí porušit jeho pravidla hry. Třeba až se pokusí odjet autem, kterým na chatu v lesích přijeli. Druhým a posledním kývnutím Jigsawově sérii pak je značná krvavost klíčových momentů - ale nic víc.
Dovolávání se dvou dnes už kultovních snímků je nepochybně dobrý nápad, pokud je účelem přitáhnout do kina diváky (tzv. kavky) a pořádně je oškubat. Horší to je v případě, že by snad tvůrci chtěli dosáhnout nějakého trvalejšího úspěchu - tam totiž srovnání se staršími filmy nutně vyvolává otázky, co je lepší, a pokud není nový film aspoň tak dobrý, těžko to pro něj dopadne dobře. A přiznejme si na rovinu, že vyrovnat se tak dobrým filmům je docela problém - málokoho asi překvapí, že se to Kill Theory nepodařilo, mimo jiné i proto, že až na podobnosti zmíněné výše se vlastně Battle Royale ani Saw nijak zvlášť nepodobá: uváděná podoba se Saw byla dost okrajová už sama o sobě, ale dokonce se i úplně zvrtla ta battleroyalovská myšlenka o důvěře mezi přáteli a Kill Theory takřka okamžitě (a takřka napořád) přešel spíš do pozice tradičního slasheru s tradičním slasherovým vrahem, vševědoucím a všudypřítomným, který postupně všechny rozseká na nudličky.
Jak k tomu jen došlo? V první řadě to způsobil fakt, že zatímco Battle Royale i Saw staví své oběti do skutečně bezvýchodné situace, ve které nemohou jinak než volit mezi menším a větším zlem, situace z Kill Theory není bezvýchodná ani trochu: Oběti mají skoro úplnou volnost pohybu a dostatek prostředků pro svou záchranu, jen je využít; "bezvýchodnost" je dána čistě jen scénáristickým rozhodnutím, že luxusní chata nebude mít absolutně žádné spojení se světem (žádný telefon, žádný mobilní signál, žádný internet, žádné satelitní telefony, žádný hlásič požáru nebo vniknutí) a že oběti nikdy nezkusí nic rozumného ani nic neočekávaného - že když už se pokusí o útěk, tak se nerozprchnou každý na vlastní pěst do různých směrů (což by se osamocenému vrahovi velmi špatně řešilo), ale pěkně pohromadě a tou nejzřejmější cestou. Že se nebudou zabývat zkoumáním, jestli by se třeba nedalo najít nějaké tmavé oblečení, vypnout světla a pod rouškou tmy zmizet. Nezodpovězena zůstává otázka, která ve filmu zazní nejméně pětkrát, totiž co by vrah tak asi mohl dělat, kdyby se všichni zabarikádovali někde uvnitř a s pistolí v ruce hlídali jediný vchod. A co kdyby třeba spolupracovali, k čemuž ostatně mají ideální podmínky - všichni začínají pohromadě a vzájemně si věří (srovnejte s Battle Royale, kdy jsou děti vypuštěny do prostředí po jednom a navíc vědí, že přinejmenším čtvrtina z nich se hry bude ochotně účastnit).
Problémů ve filmu je víc, mimo jiné zarazí podivné nekonzistentnosti (vrah dovolí obětem pořídit si pistoli, protože přece musí mít něco, čím dokážou jeho teorii že "zabíjení má v sobě každý z nás", ale už jim nedovolí sekeru), ale základní je podle mě ta chybějící bezvýchodnost - z té se odvíjí všechno ostatní, mimo jiné to, že se zamýšlené každý-proti-každému redukuje na několik málo nepodstatných scén a většinu "práce" musí odvést sám vrah - což samozřejmě poněkud snižuje věrohodnost jeho "důkazu". A také to těžce vyřazuje diváka z děje - zatímco v Battle Royale jsem se hravě dokázal vcítit do situace a dost dlouho mi na pozadí myšlenek běhalo rozebírání scénářů, jak se v takové situaci efektivně chovat (a jak vím, BR neměl tento vliv jen na mě), v Kill Theory jsem byl úplně mimo; místo přímého účastníka se ze mě stal jen divák. Atmosféra šla ovšem okamžitě do háje.
Režisér si toho evidentně byl vědom a pokusil se vcítění do děje nahradit větší hektičností: Tam, kde BR neměl žádný praktický časový limit (omezení dané počtem zabitých za jednotku času bylo jen teoretické a omezení dané zvětšujícím se množstvím zakázaných zón by také vystačilo i na týden), a i v nejrůznějších Saw měly hlavní oběti hodiny času, Kill Theory svým limited "do šesti ráno" (začátek byl, jestli jsem si stihl všimnout, asi ve tři v noci) stanovil tempo doslova vražedné a v pozdějších situacích ho ještě zrychlil ("máte šedesát sekund na to, aby..."). Ale stejně to nefunguje - tempo je jen slabá náhrada za atmosféru. O tzv. šokujícím konci radši ani nemluvě.
Humanbeing v půlce září (před pěti měsíci) psal, že film už je rok hotov a studio Lionsgate s ním chce udělat díru do světa (resp. do výdělků v kinech). Články publikované na dalších webech by také nasvědčovaly, že film bude stát za to. Obávám se však, že to je jen důsledek dobrého marketingu a očekávání plynoucích z neustálých odkladů - zase taková bomba by Kill Theory nebyl ani v případě, že by neexistoval ani Saw ani Battle Royale. S otevřeným se hlášením k oběma z nich a v dnešní situaci, kdy už nám ty všemožné remaky a reimaginace úspěšných klasických titulů lezou krkem, se stěží drží na průměru a těžko si představit, že by mohl být něčím jiným než jednorázovou dojnou krávou.
