Welcome to


Hledání

 

Login
Přezdívka 
Heslo 

Ještě nemáte svůj účet? Můžete si jej vytvořit zde. Jako registrovaný uživatel získáte řadu výhod. Například posílání komentářu pod jménem, nastavení komentářů, manažer témat atd.
 

Kdo je online
Právě je 36 návštěvník(ů) a 0 uživatel(ů) online.

Jste anonymní uživatel. Můžete se zdarma registrovat kliknutím zde
Seznam uživatelů
 

Doporučujeme
 

  

Článek: José Mojica Marins: Ateista, díky Bohu!
publikováno 14.08.2007 Horror obecně

Onen dodatek za jménem je citát jedné legendární věty, kterou sice nepronesl samotný Mojica, ale tvůrce, jehož surrealistické poetice není Mojica nikterak vzdálený – ano, hádáte správně, Luis Buňuel. Jméno José Mojica Marins asi říká něco málokomu, v České republice jsme měli zatím pouhé dvě možnosti se seznámit s některými z jeho děl, konkrétně na Festivalu Fantazie a nedávno na Letní filmové škole, díky filmovému teoretikovi a publicistovi Martinu Jirouškovi. Pokud někomu něco říká jméno brazilského filmaře, který se příznačně narodil roku 1936 v pátek 13., je to většinou hard-core hororový fanoušek, jenž probádal už americkou kinematografii a nyní se vrhnul na tu více alternativní, představovanou Brazílií. To proto, že José Mojica Marins natočil historicky vůbec první (brazilský) hororový snímek, anebo snímek, který by se dal kategorizovat z části jako horor, nazvaný O půlnoci odnesu tvou duši. V něm se také ojevila (nechvalně) proslulá postava hrobníka a nihilisty Ze do Caixaa (v US známá pod jménem Coffin Joe), oděná do černého hábitu, s černým vysokým kloboukem na hlavě a obrovitánsky dlouhými nehty.



Ta se dočkala zaslouženého kultovního statutu, rodiče s ní děsily děti, byla dokonce tak populární, že vzniklo několik komiksů, které jako kdyby vypadly z oka těm americkým s mrtvolou, vstávající z hrobu – Tales from the Crypt, a muzikanti jí věnovali své písně. V několika recenzích jsem objevil přirovnání Mojicy k Raimimu, protože oba natáčeli značně makabrózní hororová díla za mizivý rozpočet, z čiré fascinace médiem, aby následně získali u fanoušků vynikající, u většiny ale spíš rozporuplné ohlasy, na svou prvotinu navázali zábavnějším skoro-remakem (Raimi s Evil Dead 2 a Marins s Tuto noc se vtělím do tvé mrtvoly) a poté se výrazně odklonili co do užití filmového jazyka (Raimi s Armádou temnot, Marins se Sadistickým rituálem).

Přirovnání a srovnání výše zmíněných se sice nabízí, ale já osobně Mojicovy filmy vnímám stejně jako ty Kevina Smithe: oba tvůrci vytvořili vlastní vesmír s pravidly a zkonitostmi, postavu(y), které(ou) si diváci oblíbili a které(á) se objevuje i v dalších jejich filmech a dostali se dokonce do jiných médiích, komiksu a hudby – videoklipů… Marins natočil svůj debut na černobílý materiál jako z nouze ctnost stejně jako Smith Clerks, poté získali vyšší rozpočet a byli oslavování na různých festivalech, a natočili větší verzi téhož, co do syžetové struktury velice uvolněnou, přesto ďábelsky promyšlenou, aby pak překvapili a ukázali, že umí být i vážní a hlubocí (Marins se Sadistickým rituálem, známým spíš ve světě jako Awakening of the beast, a Smith s Chasing Amy, u nás známým jako Zoufalec či Hledám Amy).

Ještě něco je pro oba příznačné, ve svých filmech vystupují jejich alter-ega (Marins se Zé do Caixaem, Smith s Tichým Bobem), mezi nimiž většina fanoušků a médií nedělá rozdíl, ale rozlišnější osoby abyste pohledali. Marinsova výchova v dětství byla přísně katolická, strašili ho bubákem v podobě „Soudného dne“ a na rozdíl od svého filmového alter-ega, které touží po čisté krvi a zplození nadčlověka ani ne tak v nacistickém, jako spíše nietzscheovském duchu, byl ženatý pětkrát a má sedm dětí. Z rozhovorů také vyplývá, jak je Marins zklamán z toho, že jím stvořená postava je dezinterpretována jako čiré zlo, když dle něj má představovat do jisté míry odvrácenou stranu dobra, která chce lepší život na zemi, ale nesejde jí na tom, kolik lidí při tom musí umřít, aby se toho dosáhlo.

Došel čas na to, abychom se zamysleli nad tím, co vůbec víme o brazilské kinematografii jako takové a co jsme viděli z let dávno minulých? Krom jmen jako Mika Kaurismaki, který točí převážně hudební dokumenty a je znám jako bratr slavnějšího Akiho, či Hector Babenco, proslavený v Americe Polibkem pavoučí ženy, je nutné se ze současnosti odvrátit (nebo spíš obrátit?) k minulosti, ke směru zvaném „cinema novo“. Každá kinematografie měla snad svou „novou vlnu“, naši nevyjímaje, která se vyznačovala nástupem nové filmařské generace, rebelující proti „taťkovskému“ zastaralému kinu, vyjadřující se kriticky či analyticky k neblahé sociální a politické realitě a přinášející do stavu kinematografie závan novátorského pojetí filmové řeči.

Pro 50. brazilská léta, pro něž byly typické silně nepovedené parodie známých velkofilmů či větších filmů, jako byly Zabít anebo utéct a Ani Samson ani Dahlia Carlose Mangy, přišla léta 60. s nastupující „cinema novo“, v níž madí začínající tvůrci v čele s Glauberem Rochou experimentovali s narací - rozevírali časové rámce, pohrávali si se syžetem a narušovali klasické vnímání díla skrze soubor určitých kódů a potěšení z jejich naplnění, ale naopak v závěru dementovali jak výstavbu samotného díla, tak i předtím prezentované ideje. Cinema novo přišla o něco později než francouzská nová vlna či italský neorealismus, a tak se tvůrci nechali těmito dobovými směry z jiných kinematografií silně inspirovat, nijak se tím netajili, s jejich předními tvůrci se i osobně znali a kamarádili se s nimi a k filmovému médiu přistupovali více teoreticky, poučeni východní i západní filozofií, a ecovským „růže je růže je růže je růže“.

Marins se osobně znal s Rochou, myslel si o něm, že je moc intelektuální a jeho filmy politické, přestože oba smýšleli levicově, a Rocha si na oplátku o Marinsovi myslel, že je to primitiv, ale jeho díla jsou známkou skutečného génia a umělce. Zatímco představitelé cinema novo natáčeli teoretičtěji zaměřená díla, Marins byl praktičtější a nebál se otevřeně vystupovat proti dílům svých souputníků, třebaže ti ho zrovna podporovali v boji s cenzurou, s kterou měl velké problémy (v podstatě nenajdete nějaké jeho dílo, které by prošlo jenom tak a nebylo dlouhou dobu v trezoru – ve velice pobožné zemi vyrukovat s ateistou a nihilistou se nesluší). Jejich velkým společným snem bylo, aby se spolu jejich dvě filmové postavy, do jisté míry jejich alter-ega, setkaly na plátně (Marins – Zé, Rocha – Antonio das Mortes), to se naneštěstí ale neuskutečnilo kvůli předčasnému Rochově úmrtí.

Hlavní rozdíl mezi Marinsem a Rochou je stejný jako mezi De Sicou a Antonionim: jeden je víc politický, druhý se zabývá sociálními tématy, jeden je klasifikován jako primitiv či člověk spadající a cítící s dělnickou třídou, druhý nahlíží na střední a vyšší vrstvu obyvatelstva, jeden svá díla přikrášluje magickým realismem, druhý sémiotickým symbolizmem. Označení „primitiv“ se může zdát někomu jako urážlivé, ale Rocha narážel na Mojicovu erudici, kdy když byl tázán jedním novinářem, zda-li jsou jeho pekelné výjevy, natáčené na Technicolor, inspirovány Dantovým Peklem, se Mojica zarazil, řekl, že toho člověk nezná, ale rád by se s ním osobně potkal.

Rozebírat ale, kým vším byl Mojica ovlivněn a kdo se na něm vše podepsal, mi nepřijde tak podnětné jako zabřednout do toho, koho inspiroval on - a že to bylo ale panečku lidí! Nedokáži přesně určit (a vlastně ani nechci, abych se tak ignorantsky přiznal), kdo v triu Jodorowsky-Pasolini-Marins inspiroval koho, ale podstatné je, že všichni tři kontroverzní pánové se zaobírali stejnými tématy. A jaká že to ta témata jsou? Slušelo by se spíš řečnicky zeptat: jaká to tak v 60. letech mohla témata být? Samozřejmě že sexuální revoluce a hippie generace, kdy sex pozbyl svého prapůvodního významu plození dětí, ostrá kritika kapitalistického a konzumního uspořádání společnosti, v níž vše najde užitku u jakéhokoliv jedince v jakémkoliv věku – od nočníku (jenž dostane chudák hrdinka v Sadistickém rituálu) po hovno (jenž tolik chutná mučeným mladíkům a slečnám v Saló aneb 120 dnů sodomy), k odmítání jakýchkoliv autorit, převážně těch mocnářských (viz analogie mezi obžerskou scénou hamižného producenta v Sadistickém rituálu a Pasoliniho Vepřincem, v němž se demonstruje, že ti navrchu jsou nenažraná prasata bez morálních a jakýchkoliv jiných zásad).

Myšlenkové podhoubí je jistě navýsost zajímavé a dalo by se o něm napsat samostatná práce, ale je nutné si taky uvědomit, že bez Marinse a jím stvořené postavy hrobníka Zé do Caixaa, o které se mu jednou zdálo, bychom neměli postavu cynického kotelníka Fredyho Kruegera a jeho Noční můru v Elm Street a když neuvízneme pouze u americké hororové školy, italský režisér Lucio Fulci (u nás známý hlavně díky svou spoluprací s Georgem A. Romerem a bijákem Zombi 2, ale jinak tvůrce ultimativního hororu Beyond) musel vidět jeho druhý režijní počin Tuto noc se vtělím do tvé mrtvoly a být fascinován Marinsovou zálibou fyzické destrukce lidského těla prostřednictvím zvířat – hadů a pavouků, samozřejmě že jedovatých a smrtelných. (Mimochodem dobové zvěsti vyprávějí o tom, že Marins byl dokonce předvolán k soudu, aby dokázal, že všechny herečky, které si opravdu zahrály se skutečnými, smrtelně nebezpečnými hady a pavouky, přežily. Dokázal, nechali ho jít, ale herci - hlavně tedy herečky - se o něm nevyjadřovali moc pochvalně, vlastně s ním už nechtěli mít nic společného.)

Je také ohromné, jakou tvůrčí cestu Mojica urazil, od neumětelskosti v případě O půlnoci odnesu tvou duši až k umění v případě Sadistického rituálu. U jeho prvních počinů je divák pasivní recipient, u jeho pozdější tvorby naopak aktivní percipient, což s sebou přináší do jisté míry problém: buď se budeš bavit, jak je moje prvotina nevyvedená (kategorie „tak špatné, až je to vlastně dobré“), nebo budeš nadávat na to, jak je nevyrovnaná a v jednu chvíli se ohromně bavíš a pak zase se nějakou dobu nudíš; buď budeš sledovat spletitý děj „film o filmu, který ještě nevzniknul“ a přistoupíš na mou okázalou hru s banalitou a výkladům právě viděného i dekonstrukci auteura v romantickém duchu, nebo můj třetí režijní celovečerní počin označíš za sračku, protože jsi čekal něco jiného… a tak by se dalo pokračovat do nekonečna.

Já osobně mám s Jeho filmy problém v tom, že za vší tou nihilistickou pózou a bořením tabu se skrývá vlastně velice jednoduché poselství o zrůdě v každém z nás a freudovském id poháněném pudy (Může být rozum a chtíč v opozici natrvalo? A co na to Jan Tleskač?): Tuto noc se vtělím do tvé mrtvoly je ve své podstatě a svém nitru konformní snímek o lidské touze po sobě na světě něco zanechat, nejlépe potomka, který by zemi změnil k lepšímu; Sadistický rituál problematizuje čtení a v některých scénách záměrně překrývá Zé s Marinsem, aby film vyvrcholil jako protiválečná agitka a oslava svobody, s kterou se to ale nesmí přehánět. Naštěstí bez jakéhokoliv mravokárného ponaučování či káratelského pozdvižení prstu.

Odpověď na tento „problém“ mi dává do jisté míry několik biografických údajů, které objevit je opravdu nelehký úkol (jenom tak pro příklad, krom recenzí DVD od Fantomy na internetu nenaleznete žádný materiál o Marinsovi, vyjma dvou rozhovorů a textů od Martina Jirouška, dokonce není ani jasné, zda-li se tvůrce narodil roku 1929, nebo 1936 a kolik je mu let). V dětství ho nejvíce formovaly dva zážitky, na které si živě vzpomíná: 1) zhlédnutí klasického exploatačního filmu v kině, jehož managerem byl jeho otec a kdy se jeden den promítalo pro může a druhý pro ženy, 2) prodavač brambor na rohu ulice, který byl velice dobrý vypravěč a všichni ho měli rád, ale jednoho dne „umřel“ (byl to katatonik, ale v té době se o této nemoci ještě nic nevědělo), všichni se začali modlit a on následně vstal z hrobu – a všichni si najednou mysleli, že je posedlý ďáblem, nic si od něj nekoupili, skončil v blázinci a dva roky na to skutečně umřel. Marins nedokázal ve svém věku (mohlo mu být kolem 10 let) pochopit, proč lidi zavrhnou někoho, kdo povstane „z mrtvých“, když se modlili, aby se k nim vrátil. Jeho záliba v klasických sci-fi seriálech jako Flash Gordon či Buck Rogers pak dala vzniknout spolu se zážitky z dětství postavě Zé, která byla inspirována tím, že natáčet sci-fi v brazilských podmínkách je nemožné, a tak „nadpozemské“ či „mimozemské“ bytosti přenesl na zem a jejich „vesmírné lodi“ se proměnily v „rakev“. José Mojica Marins, syn toreadora a tanečnice, se nebyl schopný smát Chaplinovým groteskám a filmům, protože v jeho očích za všemi těmi legráckami a skvěle vypointovanými gagy viděl obrovský smutek, jenž ho dostával do stavu melancholie. Na rozdíl od ostatních kluků si v deseti letech nepřál kolo anebo něco podobného, ale videokameru – tu také dostal, nikoliv však šestnáctku, ale 8.5. Svůj první film natočil jako vizi Soudného dne, kdy hodní lidé jsou vzati do nebe a ti zlí naopak na zemi ustrnou, zamrznou a přemění se na brouky. Promítl snímek otci, ten byl synovým počinem fascinován a němý snímek se svým vlastním doprovodem na varhany pustil s povolením hodnostářů v kostele, ale farář nebyl tak nadšený a tvrdil, že syn má vážné psychické problémy a otec by ho měl vzít na specializované vyšetření.

Za své dětství a dospívání zvládnul natočit celkem 30-35 filmů (některé zdroje uvádějí 60-65, dokonce sám Marins si s těmihle čísly pohrává a někdy řekne kolem třiceti, jindy zase kolem šedesáti). Z jeho rané tvorby se dochoval film Bloody Kingdom o dvou poutnících, kteří si uprostřed Amazonie myslí, že jsou ve středu světa a zjeví se jim řečtí a egyptští bohové. Tento raritní kousek někdo u sebe doma našel a odnesl do brazilské cinematéky.

Z jeho raných počinů jsou známy ještě tři, kterými si proti sobě pobouřil církev, jež následně protestovala proti všem jeho filmům a nabádala své věrné ovečky, aby je (i jej – natáčení jeho krátkých či středometrážních počinů se účastnilo až nevídaných 500 lidí!) bojkotovaly. Týkalo se to hlavně jeho počinu z roku 1959 Way of the Adwenture, natočeném ve stylu „Bang-Bang“: westernová persifláž, s hromadnou scénou koupele až 500 mladých lidí, mužů a žen, byla údajně natolik odvázaná, že když jeden muž spadl ze skály do vody a poranil se, nechtěl stopnout natáčení a odvézt do nemocnice, protože se kolem něj srotily mladé vnadné ženy.

Aby si usmířil církev, José Mojica Marins natočil My fate is in your hands (1961), tklivý příběh o muži, kterému víru pomohu najít děti, vrcholící štědrovečerní večeří. Film byl promítnut v kostele pod dohledem nejvyšších, kteří po jeho skončení aplaudovali ve stoje. Když se Marins zeptal, jestli nadále budou protestovat proti jeho filmům, přestože teď jim odhalil svou pravou, humanistickou stránku, odvětili mu, že dle nich není „filmař“ (míněno zjevně „umělec“), a tak si za svým stanoviskem stojí a nehodlají změnit názor.

Teprve v současnosti se dostává Zé do Caixao do širšího diváckého povědomí, jeho Coffin Joe Trilogy (O půlnoci odnesu tvou duši, Tuto noc se vtělím do tvé mrtvoly, Sadistický rituál – ten je považován za neoficiální, třetí díl) vyšla díky pečlivé práci společnosti Fantoma na DVD v necenzurované podobě (a v krásném, „rakvičkovém“ balení) a s přibalenými a přeloženými komiksy, byl o něm natočen dlouhometrážní dokument, který byl k vidění na různých festivalech a kritikou byl přijat víc jak pozitivně… José Mojica Marins ale nežije ze své dávné slávy, přestože se stačí někde objevit, do dobročinné aukce darovat své dlouhatánské prsty a vydražit je za nestoudný peníz, ale je plně aktivní a právě dokončuje konečně oficiální poslední díl Coffin Joe Trilogy, který se v současnosti nachází ve fázích post-produkce. Neodpustím si na závěr malou osobní noticku: hrozně mě sice mrzí, že se postavy Zé a Antonia nemohly setkat, jedno je ale jisté: dřív nebo později se José Mojica Marins setká s Glauberem Rochou, ať už to bude v nebi plném vnadných a nahých žen a spoustou zvěře kolem, nebo v pekle, které u Marinse může být krásné jako klasické technicolorové filmy…


MarekS

Sdilet

 
Související odkazy
· Howard 15 (06.06.2015)
· Howard 13 & 14 (11.03.2015)
· Howard 12 (06.09.2014)
· Howard 11 (06.06.2014)
· Howard 10 (07.03.2014)
· Noc hororožroutů 2014 & Cena Nosferatu (15.01.2014)
· Pionýři hororu (30.11.2013)
· James Wan si dává pauzu od horroru (20.09.2013)
· Karbon (13.08.2013)
· Z druhé strany (11.08.2013)

· Více o Horror obecně RSS kanál - téma Horror obecně
· Novinky od evilmind


Nejčtenější články o Horror obecně:
The Horror Channel

 

Možnosti

Vytisknout stránku  Vytisknout stránku

Poslat tento článek  Poslat tento článek


 

"Login" | Přihlásit/Vytvořit účet | 6 komentáře
Práhy
  
Za obsah komentáře zodpovídá jeho autor.
Re: José Mojica Marins: Ateista, díky Bohu! (Skóre: 1)
podle humanbeing (humanbeing@studna.net) v Úterý 14.08.2007
(O uživateli | Poslat zprávu) http://www.studna.net
Neni nahodou chyba v nazvu clanku, nema tam byt Satanista?


[ Odpovědět ]

Re: José Mojica Marins: Ateista, díky Bohu! (Skóre: 1)
podle Mahoney v Pátek 17.08.2007
(O uživateli | Poslat zprávu) http://regoregitatedsacrifice.com
...vynikajúci a veľmi zaujímavý článok, fakt klobúk dole MarekS...


[ Odpovědět ]



(c) 2002-2010 studna.net, some rights reserved

Hosting nám zdarma poskytuje FLYWEB - děkujeme!