Nejdříve tu byl asi jednominutový kraťas, pojmenovaný jako Mama. Chyběla mu sice pointa, co mu ale nechybělo, to bylo ne úplně obyčejné monstrum a také díky jemu, se Andres Muschietti, tvůrce kraťasu, mohl vplížit do Hollywoodu a tam natočit prodlouženou verzi své horrorové jednohubky. Celovečerák Mama prodlužuje tento krátký film do obou časových os s tím, že děj kraťasu se odehraje někde uprostřed, ale spíše o něco blíže ke konci.
Po pěti letech se podaří najít dvě malé holčičky, Lilly a Victorii, které unesl jejich otec krátce po zavraždění jejich matky. Když je nachází policie, jsou to spíše vlčí děti, než normální malé dívky. O jejich adopci projeví zájem strýc Luke a jeho přítelkyně. Psycholog zkoumající dívky jim poskytne dům, kde se o ně Luke s Annabel budou moci starat, a zároveň, kde je bude Dr. Dreyfuss moci kdykoliv navštívit a zkontrolovat, jestli udělaly nějaký pokrok. Ten se dostavuje převážně v komunikaci, ale i v chůzi - děti už nechodí jako pavouci, i když Lilly, ta menší, si občas nemůže pomoci. Dívky ale stále mají tajemství o jejich životě v lesní chatce, a také o tom, kdo je ta Mama, která se o ně údajně celou dobu starala. Již brzy se začne schylovat k nevyhnutelnému - k příchodu Mámy. Normálně by to bylo zřejmě fajn, nejspíše dojemné shledání ve stylu Pošty pro tebe, jenže v tomto případě je tu velký rozdíl, v tom, že Mama je duch. A k tomu ne moc hodný - už na začátku filmu koutkem oka spatříme Mamu, kterak Tatovi uštědří jedno slušné efektní K.O.
Začátek je atmosferický, také proto, že o Mamě ještě nic nevíme, zároveň už nějak tušíme jak to asi s tímto monstrem bude. Jakmile dojde ke zneškodnění Taty, ehm, táty, je tu cítit příslib těžce hutného děje, během nějž určitě umře minimálně polovina herců, nebo to alespoň na mě dělalo takový dojem, protože Mama je přesně ten typ nezničitelného monstra, jaký jsme mohli celkem často vídávat, když se ještě Ring klony dělaly po tolika kusech a v takové frekvenci, až bylo poměrně obtížné vůbec mít v tom přehled. Inspirace Asií je nepopiratelná, ať už jde o dlouhé vlasy, vrtkavou chůzi, či o plazení se po čtyřech, anebo motivaci monstra, které západnímu diváku nemusí dávat až takový smysl, jako u klasických duchů, kteří se vracejí z mnohem pragmatičtějších důvodů. Na rovinu - Mama je kopií slavnějších předchůdkyň, Sadako, ale i Kayako. Nejde o překvapení, totiž už onen krátký film Mama z roku 2008 působí jako Ringu fan film, s tím maličkým rozdílem, že dlouhovlasé monstrum Andres nechal běžet asi desetkrát rychleji, což ve výsledku vskutku vypadá strašidelně, pokud to nečekáte. Tahleta
inspirace "postihla" i ostatní aspekty filmu, které se inspirovaly porůznu, a odkud přesně, to budete vědět, máte-li nakoukáno dostatek asijských horrorů. Ale aby bylo jasno, tímto rozhodně nechci tvrdit, že je to něco špatného. Důvod proč to v recenzi zmiňuji je ten, že mi, jakožto někomu, kdo na asijské horrory koukal v jednom kuse, spousta scén a nápadů přišla z větší části povědomá.
Film mi přišel nejzábavnější v té části, když se ještě prakticky nic nedělo, a okolo po domě se objevovaly jen různé jemné náznaky, příslib budoucího řádění Mamy. Toho si bohužel moc dlouho divák neužije. Těch náznaků. Andres Muschietti nemá trpělivost Jamese Wana, a Mama není Insidious. Totéž by se mohlo říct o umu natočit skutečně napínavou podívanou. Mama vyloženě sází na efekt, i ve chvílích, kdy se to vůbec nehodí. Lekačky, a že jich je, se tu starají o to, aby zřejmě divák nezapomněl, že se přece dívá na horror, a ne na pomalé psychologické drama směřující bůhvíkam. Škoda, že se s nimi nešetřilo. Takové zásobování po trošce, a jen v těch pravých momentech by filmu jistě dodalo na hrůzyschopnosti. S tímto souvisí i největší zklamání filmu: Mama je plně digitální a je jí ve filmu až moc, až moc je vidět její grafika, což v jedné scéně, v té, kde se plazí po čtyřech a létají jí vlasy po použití nového šampónu od Welly, naprosto ničí předem nastřádanou atmosféru. Nevím, jak mohlo tvůrce byť jen napadnout, že monstra očividně dělaná na počítači by v tomto typu horroru mohla fungovat.
Taky se mi zdálo, že se tu častěji objevovaly logické nesmysly - lidé chodí do podivných budov převážně v noci, na základě snu běží do lesa, zase v noci, jako na první místo po odchodu z nemocnice. Problém jsem měl s koncem filmu, který na předešlý děj skoro vůbec nepasoval a působil dosti těžkopádně, možná podobně jako
závěr (či spíše závěrečná třetina) francouzského snímku Livide. Guillermo del Toro, producent filmu, byl údajně připraven vyrvat si poslední chlup z těla, aby závěr prošel takový, jaký se tam nakonec objevil. Takže tady z toho asi těžko vinit Andrese Muschiettiho, je-li toto pravda.
Mama mě po pravdě moc nenadchla, což už je jistě patrné z textu recenze. Potenciál na povedený strašidelný film tu zcela určitě byl, nápad s Mamou a jí vychovanými dětmi v divočině má něco do sebe a jisté známky kvalitní hrůzné podívané tu sem tam problesknou, jen bohužel kvůli nelogičnostem a digitálnímu vzezření Mamy těch
šancí na úspěšný horror plný hrůzy tu moc nebylo. Na Mamu 2, která se již chystá, se přesto podívám. Jsem zvědavý, zda se tvůrci z chyb poučí a nabídnou nám film, který tu měl být už v této první instanci.
